Anděl s černými křídly - 1.Kapitola

20. září 2016 v 21:03 | Mannaz |  Anděl s černými křídly
Vím, že už jsem se jednou omlouvala za moji nepřítomnost. Jsem teďko ve druháku na univerzitě. Snažím se tam zuby nehty udržet. Budu se snažit aspoň trochu psát aby tu měsíčně něco přibylo a nestálo to tu ladem. Tak já se přestanu vykecávat a Vy si můžete počíst další dílek co jsem nedávno napsala.


Lilu seděla ve svém pokoji. Cesar jí vrněl na klíně. Nepřítomně mu hladila kožíšek a přemýšlela o tom klukovi, kterého potkala. Bylo na něm něco zvláštního, něco co ji nutilo na něj pořád myslet. Ty jeho oči. V jejich čistých modrých hlubinách by se mohla i utopit. Navíc zvláštní chování Cesara ji přesvědčilo, že tenhle hoch je ten dobrý, ať si její matka myslí, co chce.
"Lil, večeře je hotová," ozvalo se zezdola.
"Za chvilku jsem tam," zavolala Lilu zpět a ještě jednou si prohlédla peříčko, které našla u Cesara, když jí ho ten mladík předával.
Bylo tak černé, že to už víc snad ani nejde. Navíc bylo tak hebké. Za tu chvilku co ho měla, si už zvykla se s ním hladit po tváři. K tomu všemu to vypadalo jako by z něho šla nějaká vůně, kterou nedokáže ani popsat. Věděla ovšem jistě, že jí moc přitahuje. Přišla jí lehce povědomá, jenže stále nedokázala zjistit odkud.
Odložila si zatím peříčko do medailonu, který nosila na krku. Shodou okolností vypadalo jako dlouhé peříčko. Perfektně se tam vešlo jako by medailon byl vyrobený právě pro tohle peříčko.
Sundala Cesara ze svého klína a sešla schody do kuchyně, aby se mohla najíst.
Ve škole Lilu měla terno. Ráno trochu zaspala a tak teď lehce nestíhala. Sotva přišla do školy, hned si jí učitelka vyzkoušela. Dostala sice jen trojku, ale i tak. Nedokázala se soustředit na nic jiného než na toho mladíka, kterého tuhle potkala. Bylo to už tři dny. Nikde na něj už znovu nenarazila. Tak ráda by ho zase viděla.
Hned po zazvonění po poslední hodině, si rychle zabalila svoje věci a vyrazila ven.
Lilu hned o škole zamířila do centra a tam do obchodu s uměleckými potřebami. Nakoupila, co potřebovala a odcházela.
"Jsem doma," zavolala, když za sebou zavírala dveře od jejich domu.
"Ahoj, dneska jsi doma brzo," ozvala se její mamka z kuchyně.
"Jo odpadla nám hodina, tak jsem si zašla ještě do těch uměleckých potřeb. Nedávno jsem procházela kolem krásného kostela, tak jsem myslela, že až bude trochu více volna, půjdu ho namalovat."
"Dobře, ale vrať se brzo. Přijede teta s dětmi, oslavit tvoje narozky."
"Já myslela, že to bude až o víkendu?" zeptala se Lilu a došla za mamkou do kuchyně, podívat se co tam kuchtí.
"Moc nekoukej nebo nebudeš překvapená večer. A o víkendu nemohou, jedou na výlet."
"Tak já vezmu Cesara a pujdu malovat. V kolik se mám dostavit domu?"
"Kdybys přišla na osmou, byli bychom všichni rádi," usmála se na ni mamka.
"Budu tady. Teď už jdu. Abych stihla udělat aspoň skicu."
Lilu seděla u stromu, kam jí minule vyšplhal Cesar a kam na něj už nedosáhla. Doufala, že aspoň tady ho potká. Nemohla se znovu dočkat.
Pohodlně se opřela a zadívala se na kostel. V mysli ho pořád viděla.
Potřepala hlavou, aby se vzpamatovala a přišla na jiné myšlenky. Začala skicovat kostel.
Po pár minutách se, ale její prvotní skica změnila v kresbu anděla s tmavými křídly, kterou si ani neuvědomila.
Cesar po ní skočil a probral jí tak z transu, ve kterém se mimoděk ocitla. Zmateně hleděla na kresbu. Byl na ní ten mladík, který jí zachránil kocourka. Z jeho zad se rozpínala křídla, tak mohutná a černá, že je táhl za sebou. V pozadí se tyčil kostel, zachvácený ohněm. Mladíkovi tekly slzy z očí a v jeho tváři se zračilo utrpení.
Samotnou ji bolelo dívat se na tu tvář na kresbě. Rychle jí zaklapla a podívala se na kostel.
Měla pocit, že se brzo něco stane. Něco hrozného. Sbalila si věci a popadla Cesara.
Cestou domu brečela. S hlavou skloněnou narazila do zad mladíkovi, který pod její nárazem upadl na zem.
"Promiňte mi. Nekoukala jsem na cestu. Jste v pořádku?" zeptala se honem, aby se nějak ospravedlnila a snažila se zamaskovat, že před chvilkou brečela.
"Jsem v pohodě. Nic to není," ozval se mladík a začal se zvedat na nohy. Poté jí pohlédl do tváře a nevěřil, koho před sebou vidí.
"To jsi ty. Mladík, který mi zachránil kocourka," rozzářila se Lilu. Tak jsem se konečně dočkala, pomyslela si.
"Ty jsi Lilu, viď."
"Přesně tak," pokývala radostně hlavou. Byla hrozně ráda, že si jí pamatuje. Jenže v tom ji zase popadl ten divný pocit. Ten, že se mu něco stane. Její výraz ve tváři je změnil.
Joshua se na ní zmateně podíval.
"Nechoď do toho kostela. Prosím," mluvila k němu naléhavě. Za žádnou cenu ho tam nemůže nechat jít. Ať si o ní klidně myslí, že je blázen. Jí to bylo jedno, šlo jí jen o to, aby ho zachránila.
"Jak víš, že bydlím v tom kostele," zeptal se jí zmateně. Rozhodně vypadá hodně vyděšeně, pomyslel si.
"Prostě tam nechoď. Jinak by se ti něco mohlo stát. A to bych nepřežila," snažila se ho přesvědčit.
Joshua už z ní byl hodně zmatený, ale viděl, že jí na tom hodně záleží a tak nakonec přisvědčil.
Dívka si jen oddechla, popadla ho za bundu a položila si hlavu na jeho hruď.
Joshua nevěděl co dělat a tak jí nakonec jen objal kolem ramen.

Dívce skápla slza z oka, která se při pádu změnila na krystalek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama