Never Let You Go

8. dubna 2015 v 15:53 | Mannaz |  Kratší povídky a básně
Tohle jsem psala jako školní slohovku. Téma znělo "Odříkaného chleba největší krajíc." Má to znamenat, že nevíme co máme dokuď to neztratíme. Tak snad jsem se ztrefila. doufám, že i vám se to bude jako mojí učitelce líbit. Rozhodně si u maturity vyberu vyprávění (pokud teda bude rozumný zadání :-D).


"Kdy si na mě uděláš čas?" zeptala se mě.
"Nevím, já mám toho teď hodně. Zítra píšu další testy a musím se na ně připravit," odpověděl jsem jí a opět se zahleděl na učivo.
"Dobře, nebudu tě tedy rušit," s tím se sehnula a dala mi pusu na tvář.
Učil jsem se dlouho do noci. Ulehl jsem k Layle. Ještě jsem mrknul na budík. Byly dvě hodiny ráno.

"Tak, jak jsi zvládnul ty testy?" zeptala se Layla a objala mě.
"Jo, zvládnul jsem je na plný počet bodů."
"Henry, a nemyslíš si někdy, že studuješ až moc? Vždyť studium není vše. Musíš taky znovu začít žít," naléhala na mě. Ve tváři měla smutný výraz. Nechápal jsem, co tím myslela.
"Vždyť já žiju," opáčil jsem.
"Ale jsi tak vzdálený, celý dny jen koukáš do učebnic. Učíš se i to, co už dávno perfektně zvládáš. A já ať dělám, co dělám, tak mě prostě ignoruješ, Já už takhle dál prostě nemůžu," začaly jí téct slzy. Nevěděl jsem co dělat. Nikdy přede mnou nebrečela. Vždy se usmívala.
"Nic neříkáš," pokračovala: "Dobře tedy. S bohem."
Slyšel jsem, jak šla do ložnice. A já zasednul ke stolu a začal se připravovat na další testy. Jen jsem na ně koukal, ale nevnímal nic, kromě šramotu v ložnici.
Když zvuk ustal, uslyšel jsem, jak vyšla. Na zádech jsem cítil její pohled. Slyšel tiché vzlyky. A pak už jen zvuk, jak se vchodové dveře zavřely.

Marně jsem se snažil na test soustředit. Prostě to nešlo. Myslel jsem jen a jen na ni. Na Laylu. Tak moc mi chyběla. Byla pryč už dva týdny. Sbalila si všechny svoje věci.
"Tak, odložte tužky. Zkontrolujte, jestli máte všechny papíry podepsané a odevzdejte na stůl," zvuk zadávajícího mě vytrhl ze zamyšlení.

Když jsem byl zpět v bytě, ztrápeně jsem sedl na pohovku. Testy nám hned zkontrolovali a ohodnotili. Měl jsem opět plný počet a přitom jsem se na to nedokázal soustředit. Ani jsem se nedokázal učit. Nic jsem nejedl. Skoro nespal. Zavřely se mi únavou víčka a za chvíli jsem už dřímal natáhnutý na pohovce.

Co si mě probudilo. Byl jsem celý otupělý. Co jsem to jen provedl? Proč jsem ji nezadržel? Sebral jsem klíčky a uháněl ulicemi na Laylou.
"Co potřebuješ?" zeptala se mě a já viděl, jak je celá ustaraná a smutná.
"Dáš mi ještě šanci?" zeptal jsem se, i když jsem si nedělal velké naděje.
"Možná, já vím, že je pro tebe škola důležitá…"
"Ty jsi pro mě daleko důležitější. Na školu kašlu. Nechci tě ztratit," skočil jsem jí do řeči.
Vyjeveně na mě hleděla a mlčela. Zřejmě jsem ztratil i tu poslední naději, kterou jsem ještě měl.
Otočil jsem se a odcházel.
Její paže mě objaly. "Nechoď. Taky nechci ztratit. Už nikdy. Ty dva týdny byly pro mě peklo."
Otočil jsem se v jejím objetí a vtiskl jí polibek do vlasů, rozhodnut ji už nikdy nepustit ze svého objetí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama