Vampýří prokletí - 2. Kapitola

24. února 2015 v 5:58 | Mannaz |  Vampýří prokletí
Konečně jsem to dopsala. Snad se na mě nebudete zlobit, že to tak trvalo. Měla jsem v podlední době potíže s notasem. Vypadalo to že mi umřel adaptér. Avšak se ještě vzchopil (doufám, že mu to zůstane aspon až do maturity). Takže vám to konečně můžu sem hodit ať máte co číst. Tak já se už nebudu vykecávat a užijte si kapitolu.



Stále jsem se ještě neprobudila, to vím jistě. A přesto jsem všechno kolem sebe vnímala. Světlo, zvuky, pachy a cosi dalšího. Cosi těžko identifikovatelného. Bylo to jako bych mohla ochutnat vzduch kolem sebe a ochutnat nejenom sladkou vůni šeříku. Cítila jsem, jak vzduch kolem mě je naplněn starostmi, ale i úlevou. Tento noví smysl se nedal jen tak snadno popsat. Bylo toho tolik, co se s ním spojovalo, že jsem sama nevěděla, co si o tom mám myslet.
Něco se otřelo o moje vědomí. Ruka, kterou jsem cítila na svém zápěstí asi těžko, ale nic jiného se mě nedotýkalo. Mohla by to snad být mysl majitele oné ruky? Ale jak bych jí mohla cítit uvnitř sebe.
Pokud vím tak jen velice nepatrné procento těch nejsilnějších vampýrů by tohle dokázalo. Soustředila jsem se na tu mysl, jež se mi stále otírala o vědomí.
V duchu jsem zalapala po dechu, moje tělo leželo dál bez jakých kolik známek pohybu. Skoro jako by mě to vědomí paralyzovalo. O mojí mysl se žádná jiná neotírala. Byla jsem to já, kdo pátral v té cizí mysli. Pátrala jsem v ní ještě usilovněji a nakonec našla několik vzpomínek, které se mě týkaly. Nebo především mých posledních vzpomínek. Bez váhání jsem se do nich ponořila ještě víc, až jsem je nakonec viděla tak, jako bych je sama prožila.

Křik, a pak následný pláč. Běžel jsem po schodech a ve dveřích se zastavil. Gabriel jí svíral pod krkem a sál na jejím hrdle. Slyšel jsem její vzlyky celou svou myslí. Za mnou se ozývali kroky mého otce a také jejího. Vrhl jsem se k ní a Gabriela odtrhl od jejího hrdla. Chytil jsem ho za bundu a vší silou hodil na protější stranu pokoje. Lightning mezitím spadla na zem a ležela bez pohnutí. Klekl jsem si k ní a podíval se na její krk.
"Panebože." Byla hodně zřízená. Nezaťal do ní jen tesáky ale snad celou čelist, skoro jako by se pokusil její hrdlo rozsápat. Rychle jsem si sundal košili a zůstal jen v tričku, a přitiskl ji na ránu na krku. Podíval jsem se jí do očí a uviděl, že ztrácí lesk.
"Nesmíš zemřít," zašeptal jsem jí do ucha. Znovu jsem se podíval do jejích očí, abych v nich vyčetl, zda mě slyšela. Zřejmě už byla moc daleko. Odhrnul jsem jí z tváře vlasy. "Otče, ztratila hodně krve."
Otec k nám poklekl a prohlídnul její zranění. "Je to dost vážný. Potřebuje okamžitě krev. Jinak jí dlouho neudržíme. Marcusi, teď potřebuju tvoje svolení. Jestli jí máme zachránit, tak existuje jen jedna jediná možnost. Musí dostat krev a jediná krev, kterou bude schopna přijmout je ta naše. Jsi ochoten přijmout její proměnu v prokletou?" Marcus nedokázal na otcova slova reagovat jinak než naprostým odevzdaným pokývnutím. Otec se opět obrátil na mne, "Jsi schopen dát jí svou krev? Má je na ní příliš stará a příliš silná. Ty jsi jen o rok starší než ona. Máš k ní nejblíž."
"Ano otče, udělám cokoliv, abych jí byl schopný zachránit," skutečně jsem k tomu byl odhodlaný. Udělal bych pro ni cokoli, jen abych jí zachránil, abych jí udržel naživu.
Zvedl jsem ji do náruče a odcházel za mým otcem, který mezitím přivolal stráže z našeho sídla. Ti odvedli Gabriela, který se pořád vzpouzel. Já a můj otec jsme opatrně položili Lightning na zadní sedačky v autě a já seděl s ní vzadu. Stále ještě jsem tisknul svojí košili k jejímu hrdlu, aby nekrvácela tolik. Otec vyjel směrem k našemu sídlu.
Lightning jsem položil opatrně do peřin v pokoji pro hosty a můj otec mi nařízl zápěstí. To jsem pak přiložil k jejímu hrdlu. Jen co pár kapek steklo jejím hrdlem, začala instinktivně pít. Když pohnula rukama, stiskla moje zápěstí a přitiskla rty na moje zápěstí, cítil jsem, jak její síla vzrůstá. Její mysl už neodplouvá. Do tváří se jí opět vrací barva a rána na krku se téměř okamžitě zahojila.
Můj otec zalapal po dechu. Otočil jsem se k němu a pohlédl na něj. Po tvářích mu teklo několik slz. Co se děje, zeptal jsem se ho v duchu.
Povím ti to, až se probere. Ještě si nejsem jistý, ale jestli se nemýlím a ta dívka je opravdu ta která si myslím, tak ji budeme muset ochraňovat před ostatními.
Dobře.

"Alicu, měl by ses jít navečeřet. Už celé dny tu u ní sedíš. Když se teď zhroutíš, nijak tomu nepomůžeš," mluvila na mě moje sestra. Měla podobné rysy jako já, i vlasy měla podobné, jen byly spíše v odstínu lnu. Já měl vlasy sněhově bílé. Akorát v měsíčním světle se stříbrně leskly.
Celá naše rodina byla taková zvláštní i na vampýrské poměry.
Pohlédl jsem na svojí sestru a pak zase na Lightning.
Kira si jen povzdechla a odešla z místnosti.
Stiskl jsem Lightning ruku a chtěl k ní poslat všechnu svojí energii. Už tak dlouho byla z bezvědomí. Už dva týdny. Cítil jsem v cestě jakýsi blok. Něco přes co moje snaha nemohla projít.
Povzdechl jsem si a pohlédl jí znovu do tváře. Byla tak překrásná. Po tváři se jí ještě stále táhlo pár nepatrných jizviček, ale byly tak tenké a světlé, že skoro nebyly vidět. Pohladil jsem jí po tváři a odhrnul jí pramínek vlasů z obličeje.
Kira měla pravdu, už jsem byl hodně slabý. Od doby co jsem jí dal svou krev, jsem ještě její pokoje neopustil. Nic nesnědl. Pořád jsem seděl u její postele a čekal, jestli se ještě někdy probudí.
Naklonil jsem se k ní. Moje rty se téměř dotýkaly jejího ucha, když jsem jí šeptal pár slov. "Prosím probuď se, už tak dlouho spíš. Všichni tě tu potřebujeme. Já tě potřebuju."
Pár minut jsem počkal, ale jako dopadlo to stejně, jako když jsem k ní posílal svou energii. Žádná reakce. Prostě nic. Už jsem začínal být zoufalý. Už jsem nevěděl jak dál. Je to jako by kolem sebe v bezvědomí postavila zeď a nic přes ni nepustila.
Položil jsem si hlavu na svoje ruce, ve kterých jsem svíral její dlaň.
"Prosím probuď se. Miluju tě."
Jako odpověď její srdce dvakrát poskočilo. A pak pokračovalo opět rovnoměrně.

Tak tohle se mi teda stalo? Byla jsem zraněná, klukem kterého jsem tak dlouho měla ráda a nakonec mě zachrání kluk, který jak říká, mě miluje, ale přitom nezná?
Tíha, která mě udržovala na lůžku, začala ustupovat. Jak jsem získávala zpátky kontrolu nad mým tělem, uvědomovala jsem si trhané nádechy vedle mojí postele. Pomalu a zhluboka jsem se nadechla. Ten nádech mi prostoupil až do konečků prstů.
Kolem mého zápěstí se sevřela čísi ruka. Pomalu jsem otevřela oči. Viděla jsem stále rozmazaně, ale zachytila jsem pár stříbrných odlesků.
"Lightning? Jak se cítíš?" ozvalo se z druhé strany postele. Podívala jsem se tam a zaznamenala postavu s vlasy barvy lnu. Zřejmě to musel být Alicův otec.
"Nevím. Nedokážu pořádně zaostřit. Taky mám hlad," i můj hlas zněl hrozně, jako bych celé dny jen křičela a moje hlasivky byly tak unavené, že odmítali cokoli dělat.
"Hned ti nechám něco přinést. Brzo by si měla být plně v pořádku. Zavolám ještě doktora, aby se podíval na tvoje oči. Určitě to bude v pořádku. Tvůj otec je teď pryč, ale povím mu, že už jsi vzhůru," otočil se a chtěl odejít, když jsem na něj ještě zavolala a poděkovala mu.
"Alicu?" řekla jsem po pár minutách ticha.
"Tady jsem," ozvalo se vedle mě.
"Co se se mnou teď stane? Co má tohle znamenat? Proč jsem tady u vás a ne v nemocnici? Co se to stalo?" začala jsem pomalu vzlykat, protože mi to znovu došlo. Ztratila jsem matku, ocitla jsem se na pokraji smrti, ale stejně jsem neumřela. Tenhle kluk, který mě vůbec neznal, mi zachránil život. Jsem jeho dlužníkem. Jenže jak budu schopná mu ten dluh splatit, když ani pořádně nevidím. Ani nevím, jestli se kvůli tomu budu schopná stát Strážkyní a pokračovat tak ve svém poslání. V poslání, které se v naší rodině dědí.
Vzal mě za ruku a sundal mi jí z obličeje.
"Teď musíš hlavně myslet na to, abys byla v pohodě, ostatní pusť z hlavy. Nějak se to vyřeší. To vím jasně," pověděl mi Alic a stále mojí ruku nepouštěl: "dojdu ti pro něco k jídlu. Hned jsem zpátky."
"Nikam nechoď," špitla jsem tichounce, protože hlasitější tón moje hlasivky odmítaly vydat, "Nechci být sama."
"Jen vykouknu do vedlejšího pokoje a zavolám služebnou."
Pustila jsem jeho ruku a on došel ke dveřím a vyklonil se z nich. Za chviličku se vracel s podnosem a jídlem.
"Nejdřív bys měla zkusit polévku, jestli se ti neudělá špatně. Dlouho jsi byla v bezvědomí," začal mě i přes moje protesty krmit, jako bych byla malé dítě.
Polévka byla velmi chutná a sytá. Zahnala kručení v břiše. Pak jsem ještě zkusila pár lžic kaše. Celé tělo se mi napjalo a já se stihla jen vyklonit z postele. Naštěstí jsem nezvracela, ale bylo namále.
"Myslím, že už asi nebudu," řekla jsem přiškrčeně.
"Možná by sis měla zase lehnout, doktor by tu měl být každou chvíli," řekl Alic a upravil mi pod hlavou polštář.
V tu chvíli vešla do pokoje služebná a za ní mladý muž, kterého jsem neznala, a Alicův otec.
"Jsem rád, že jsi konečně vzhůru, Lightning. Podej mi ruku, musím ti změřit tlak, než budeme pokračovat v prohlídce," v tašce, kterou nesl přes rameno, začal něco hledat.
"Kdo jste a odkud mě znáte?" po své zkušenosti bych nejradši odsud s křikem utekla. Co tu ten chlap dělá?
"Jsem Glenův bratr a zároveň rodinný doktor. A znám tě proto, že jsem tě ošetřoval, když jsi byla v bezvědomí. Základní ošetření ti provedl můj bratr a synovec, ale řekněme si to upřímně, oni doktoři nejsou. Tak se rozhodlo, že zavolají mě, přece jen kdo ví, co všechno by zvorali," usmíval se na mě poťouchle.
Uvolnila jsem se a natáhla jsem k němu ruku. Změřil mi tlak, zkouknul všechny rány a nakonec se soustředil na moje oči.
"Nic ti tam nepřekáží. Prakticky bys měla normálně vidět. Možná by sis je měla jít propláchnout. A jestli by ses chtěla i vykoupat tak ti na rány ještě nebudu dávat obvazy. Ale jen si to opláchni vodou, žádné mýdlo ti do ran nesmí přijít."
Zvedla jsem se na loktech a zabolelo mě v zádech. Přispěchala ke mně služebná, aby mi pomohla do koupelny.
V koupelně mě služebná zanechala o samotě. Svlékla jsem si oblečení, do kterého mě někdo oblékl. Na rukou jsem měla nějaké šmouhy. Nebyla jsem schopná na ně pořádně zaostřit. Pořádně mě to štvalo. Poohlédla jsem se po zrcadle. Nikde tu žádné nebylo. To bylo divné.
Přešla jsem k umyvadlu a opláchla si pořádně obličej. Doslova jsem cítila, jak se mi do žil tou chladnou vodou vkrádá zase život. Energie mi opět proudila v těle a já cítila, že můj žaludek už neprotestuje. Zkusmo jsem se napila a moje tělo přijalo vodu s radostí.
Nechala jsem natočit vodu do vany, a jakmile byla z půlky plná, jsem vodu vypla a vlezla do vany. Bylo příjemné zase kolem sebe cítit vodu. Netuším proč, ale ve vodě jsem se vždy cítila dobře a bezpečně.
Zavřela jsem oči a potopila jsem se celá do vody. Bylo to jako by mě do náruče pohltila nějaká síla. Cítila jsem, jak se moje tělo uvolňuje. Znovu nabírá sílu, uzdravuje se. Vynořila jsem se nad hladinou, otevřela oči a ten pohled mě naprosto šokoval.
Viděla jsme zase normálně. Tedy ne tak docela. Viděla jsem mnohem lépe. Kapičky páry potulující se mi před obličejem, jsem viděla tak zřetelně. Nepatrné prasklinky na skořicově obarveném stropě a zdech. Sklonila jsem hlavu zase dolů a zalapala po dechu.
Voda už nebyla čistá, ale rudá. Jako krev. Už jsem si myslela, že se mi znovu otevřely rány a pak jsem si toho všimla. Všechny ranky na rukou mi sice lehce krvácely, ale zatahovali se, až po nich zůstala jen nepatrná stopa. Šáhla jsem si na ránu na krku, kde jsem před tím cítila lehké pnutý. Nic. Nic jsem nedokázala nahmatat. Jen hladkou kůži. Vlastně to tam bylo nepatrná prohlubeň, ale bylo tak nemožné ji v tom šoku najít.
Vylezla jsem z vany a zjistila, že ostatní rány, všechny do jedné, se zatáhly a nezůstaly po nich téměř žádné stopy.
Na konci jedné strany koupelny byly vysoké závěsy zatáhnuté k sobě. Došla jsem k nim a roztáhla je.
Už chápu, proč tu není zrcadlo. I v odraze skla od oken jsme schopná vidět, že dívka, na kterou se koukám, není ta samá, kterou očekávám. Má stejný ocelově modré oči, avšak ty její planou jakousi mocí. Nejsou to obyčejné oči. Jsou to oči někoho jiného, které mají jen stejnou barvu. Její ústa se na mě taktéž nevěřícně otevírají. Už se chystám otočit a utéct. Jenže odraz ve skle se mění.
V odraze už nejsem jen já. Objevují se tam i jiné postavy, jiné ženy a dívky. Žádnou z nich neznám a přeci jsou mi povědomé. A skutečně, teď když už mají ostré linie a nejsou tak nějak rozmazané, v nich vidím svou vlastní podobu. Všechno jsou to ženy, všechny mají stejně barevné vlasy jako já, dokonce i jejich oči jsou stejné.
"Mami," zašeptám a cítím, jak se mi do očí vkrádají slzy. Její obraz ve skle ke mně přichází a naklání se ke mně.
V hlavě slyším její hlas: "Teď už na tomhle světě nemůžeš nikomu věřit. Jen ti kteří budou mít stejný lesk, jako mají teď tvé oči. Jen těm se můžeš svěřit. Tohle je teď tvůj odkaz. Všechny jsme pro něj žili a nakonec i zemřely. Od teď jsi v Podsvětí známá jako Vampýrská Věštkyně. Všechny se s tím rodíme, ale jen málokterá je zrozená tento dar i prokletí v jednom ovládat. Ten hoch Alic ti svým počínáním zachránil život, jsi s ním teď propojená. Ale už jsi byla mrtvá a ze spárů smrti se nejde vyrvat. Už navždy budeš napůl tady a napůl mezi námi. Ale jedno ti můžu povědět určitě, až budeš potřebovat naši pomoc, v duchu nás zavolej, volej po své krvi. Verše, kterými nás můžeš přivolat, se ti ukážou v pravou chvíli. Tvůj dar ti ukáže jak ho ovládat. Nech ho, ať tě to naučí."
S těmi posledními slovy se celý obraz rozplynul a já byla v koupelně opět sama.

Někdo zaklepal na dveře. Vrhla jsem pohled na roztažené závěsy. Jedním pohybem jsem je zatáhla a rychle vklouzla zpátky do vany. Jaký štěstí, že před ní stojí paraván.
"Kdo je to?" zeptám se a snažím se uklidnit svoje splašené srdce.
"Služebná, nesu vám čisté oblečení a pár věcí, které by se vám mohly hodit. Pokud by vám velikost nevyhovovala, hned vám obstarám jiné, slečno," přišla odpověď.
"To je v pořádku. Určitě to bude vyhovovat," snažila jsem se nemluvit rozrušeně, ale hádám, že se mi to moc nepovedlo.
Když dveře zaklaply, vylezla jsem znovu z vany a vypustila jí. Rychle jsem se osušila a oblékla do oblečení. Navzdory tomu, že na mě trochu plandalo, mi v něm bylo docela příjemně.
Pořád mi zněla v uších matčina slova. Nevěř nikomu, komu se oči nelesknout tak jako tobě. Co to, ale mělo znamenat. To už nemůžu věřit ani tátovi? Ani Alicovi a jeho rodině? Jak mě vlastně zachránil a co má znamenat to, že jsme propojeni? Už vážně ničemu nerozumím.
Rychle jsem opláchla vanu, aby na ní nezůstaly stopy po stroužcích zakrvácené vody. Znovu jsem přešla k oknu a roztáhla závěsy. Odtáhla jsem límec roláku a pohlédla na svůj krk. Nic tam nebylo. Jen nepatrná a jinak zbarvená prohlubeň. Toť vše. Takhle před ně nemůžu. Ani škrábnutí se takhle rychle nehojí, natož tak hluboká rána jakou jsem měla já.
Než jsem se rozhodla, otevírala jsem okno a pohlédla ven. Okno bylo jen asi čtyři metry nad zemí. A dva metry pod ním malá římsa, která obepínala celý dům.

Tohle dokážu. Musím. Když už ne pro sebe, tak pro matku. Jak řekla, mám poslání a já musím zjistit jaké.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama