Noční můra

1. ledna 2015 v 3:34 | Mannaz |  Téma týdne
Utíkala jsem lesem. Všude byla jsem tma, nebylo vidět na krok. Za sebou jsem slyšela nějaký kroky.
V panice jsem do běhu ještě přidala. Jen o pár metrů dál jsem zakopla o kořen stromu a svalila se na bok. Cítila jsem, jak mi po tváři stéká lepkavá krev. Jakmile jsem se postavila na nohy, znovu jsem se dala do běhu. Zvuky kroků byly slyšet po mojí pravé straně a tak jsem zahnula do leva.
Neslyšela jsem zvuk tekoucí vody, dokud jsem neuklouzla po vlhkém kameni. Rychle jsem si vodou omyla tvář, ruce a nakonec jsem si do potůčku ještě lehla. Nechtěla jsem, aby mě mohl vystopovat podle pachu krve.
Pořád jsem to nedokázala v sobě strávit. Můj nejlepší přítel a tajná láska je netvor. Nikdy nezapomenu, jak tomu klukovi, co mi chtěl ublížit, vyrval srdce z těla a proměnil se na velikého vlka.


Přede mnou něco přeletělo a já zavřískla. Vzápětí jsem si připlácla ruku na ústa tak silně, aby z nich nemohla vyjít už ani hláska.
Nebylo slyšet už žádné kroky. Zaposlouchala jsem se ještě více a přibližně před sebou uslyšela nějaké zvuky jako by kolem projíždělo auto s puštěnou muzikou.
Vydala jsem se tím směrem, protože auto znamenalo cestu a cesta znamenala město a město zase bezpečí.
Holé nohy mi začal ovívat ledový vzduch. Od úst mi vycházela pára. Začala jsem si třít ruce, abych si udržela pokud možno co nejvíce tepla.
Zvuk sílil a stejně tak i můj krok.
Zapraskání větvičky mě přimrazilo namístě. Jasně jsem věděla, že na žádnou větvičku jsem nešlápla. Pod tenkými podrážkami jsem cítila měkkost mechu. Ozvalo se to znovu, ale kus za mnou. Prudce jsem otočila hlavu. To co jsem uviděla, mě přimělo znovu zavřísknout.
Zkrvavená ruka chňapla po mém nadloktí, ale bylo už pozdě. Cítila jsme, jak pod mýma nohama zem povoluje a propadá se kamsi dolů.
Teprve teď jsem to viděla, teď měsíc konečně vysvitl zpoza mraků.
Ocitla jsem se na samém kraji velikého srázu. Dalo by se říci, že útesu. A zvuk, o kterém jsem si myslela, že pochází ze silnice, byla jen meluzína, která se zahrávala s mou myslí.
Ruka, která po mě chňapla, mě stále držela. Pohlédla jsem na jejího majitele.
Byl to můj kamarád, kluk, po kterém jsem po nocích tajně toužila. Teď se snažil mě vytáhnout.
Už jsem se ho nebála. Chytila jsem se ho i za druhou a sama se snažila najít oporu pro nohy, abych po stěně mohla vyšplhat.
Sotva jsem se ocitla zase na pevné zemi, pro jistotou kus od kraje útesu, jsem na něj mlčky pohlédla.
Zdálo se, že se změnil. Moc dobře jsem si ale uvědomovala, že to jen z mých očí spadl závoj nevědomosti. Teď už jsem věděla co je zač. Sice je tolik jiný, je vlkem, ale není zlý. Jen se mi to tak zprvu zdálo. Kdyby byl zlý, což pak bych ještě byla naživu? Myslím, že nikoli.
Nebyla jsem to já, kdo by klopil zrak, koukal jinam. Byl to on.
Když se ujistil, že mi už nic nehrozí, pustil mojí paži. Zdráhavě a až moc okatě se pomaličku začal zvedat. Pořád se snažil se mi nekoukat do očí, ale když se nechtě udělal. Viděla jsem to, co se v nich zračilo. Strach. Odmítnutí. Vina. Beznaděj.
Chtěla jsem ho utišit. Ne. Potřebovala jsem ho utišit.
Bolelo mě vidět ho takhle. Zlomeného. Beznaděje. Bez chuti žít dál.
Sotva se o pár kroků ode mne vzdálil, začala jsem si znovu uvědomovat temnotu kolem mě a všechno co se v ní skrývá. Známé, ale i neznámé. Kolik tvorů se v ní může skrývat a toužit po mojí krvi, po mém životě.
Znovu celím mým tělem prostupoval strach, díky němuž jsem ze sebe dokázala setřást svojí strnulost.
Rychle jsem se vymrštila na nohy a běžela za ním. Už ušel několik metrů.
Očividně byl myšlenkami jinde, protože ho náraz mého těla na jeho překvapil.
"Nenechávej mě samotnou. Ne teď když vím, že se v noci může skrývat cokoli. A taky nechci, abys něco vyvedl. Já se tě nebojím. Mám tě ráda," ke konci jsem se už rozbrečela. Tak moc jsem nechtěla, aby odešel. Aby mě tu samotnou nechal. A nechtěla jsem už nikdy vidět ten jeho pohled, jako by umíral zevnitř. Chtěla jsem, aby žil.
"I když víš, co jsem zač? Že jsem vlastně zrůda?" i v jeho hlase byly poznat slzy.
"Ty nejsi žádná zrůda. Nemluv tak o sobě. Zrůda byl ten kluk, co mi chtěl ublížit, co chtěl jen můj život a krev. Ty jsi mě zachránil. Nejsi zrůda," nechtěla jsem, aby ke mně stál zády a snažila jsem se ho za ruku otočit k sobě.
Jeho tvář byla zalitá slzami jako ta moje. Přitiskl svoje ruce k mé tváři a setřel mi slzy. Já udělal to samé. Pak se ke mně sklonil a opřel se o moje čelo. Cítila jsem jeho dech na své tváři.
"Zůstaneš se mnou?" zeptala jsem se ho a hleděla mu do očí.

"Navždy," pak se ke mně sklonil ještě více a objal mě tak, jako bych se mohla rozpadnout na tisíce kousků a jedině jeho sevření mě drželo pohromadě. Políbil mě nejdřív na koutek úst a pak i na rty.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama