Duše Anděla - konec

4. listopadu 2014 v 22:38 | Mannaz |  Kratší povídky a básně
Původně jsem si říkala, že to skončí tím pokračováním, ale nakonec jsem se rozhodla potěšit svojí kamarádku, která si tam moc přála pokračování, že snad anděly uprosila, aby se mi to pokračování zdálo. Tak tady je konečný pokračování. Další už nebude :-D. Co nevidět je tu maturita a já se budu muset učit. *jakobych toho učení neměla už teď málo*. Tak já se moc dlouho nebudu vykecávat a užijte si počtení. Snad se vám to bude líbit.




"Gabrielo, zpomal přeci," zavolala jsem na malou holčičku, která mě táhla za ruku.
"Ploč?" zeptala se, "Mamí tam chci." Ukázala na dětský kolotoč.
Zavedla jsem jí tam a zaplatila za jízdu. Malá Gabriela se smála, jak se kolotoč roztočil. Usmála jsem se na ní taky. Samuel mě vzal kolem pasu a přitiskl k sobě. Lípl mi pusu na tvář a zamával Gabriele.
"Promiň, zdržel jsem se v práci," omlouval se.
"To přece nevadí. Hlavní je, že jsi tu," políbila jsem ho na ústa a on mě zezadu objal kolem pasu.
Po pár minutách, kdy se kolotoč zastavil jsem já, Samuel a Gabriela šli okolo dalších atrakcí, které tu na pouti byly.
"Tatí, vystšel mamince tu lůži," Gabriela ukázala ke střelnici. Byly tam mladé páry a snažili se vyhrát různé ceny.
"A kterou, zlatíčko? Tu červenou nebo tu žlutou?"
"Tu bílou. Je nejhezčí ze všech," ukázala na tu krásnou osamocenou bílou růžičku.
Samuel si vzal vzduchovku a snažil se papírovou růži sestřelit.
Gabriela zklamaně našpulila pusinku, když se jí nepodařilo sestřelit.
"Já to taky zkusím," řekla jsem pánovi, který začal nabíjet vzduchovku.
Zacílila jsem a vystřelila. Bílou růži jsem napoprvé sestřelila.
Pán si ode mě vzal vzduchovku zpátky a podal mi bílou papírovou růži. Dala jsem jí Gabriele do vyčesaných vlásků.
"Tatínkovi se to nepodažilo, plotože on lidi zachlaňuje." Usmála se na nás.
"To víš, já na to nemám tu správnou techniku a ani sílu. To tvoje maminka má za nás všechny, když je ta skvělá sochařka," pověděl Samuel Gabriele.
Gabriela nás popadla za ruce a táhla k dalším atrakcím.

Gabriela už byla utahaná, tak si jí Samuel vysadil na ramena a nesl ji. Pomalu jsme se procházeli starou ulicí, pryč od louky, na které stále blikala světla zvající lidi na atrakce. Gabriela si pohrávala s bílou růžičkou. Já nesla plátěnou tašku, ve které jsem měla věci z práce. Samuel měl přes rameno tašku do práce. Byli jsme spolu už šest let a měli jsme spolu pětiletou Gabrielu.
Kdo by to řekl, že tak rychle po tom co se seznámíme, budeme vychovávat malou holčičku?
Odpověď neznám, ale vím naprosto přesně, že nikdy v životě jsem nebyla tak šťastná.

"Přeju krásných, sladkých sedmnáct. Dáš si horkou čokoládu?" zeptala jsem se ráno Gabriely, když se probudila.
"Jo. Děkuju."
"Dneska nejdeš do školy viď?"
"Ne, máme podzimní prázdniny, ale odpoledne mám keramický kroužek," promnula si oči a zívla. Vylezla z postele a oblékla se. "Pomůžu ti se snídaní."
"To není nutné. Už je hotová, dneska jdu dříve do galerie. Teď, když mi jí paní Charlotte zanechala v závěti, mám daleko více povinností. Přišla jsem se tě vlastně zeptat, jestli bys mi tam trochu občas nevypomáhala."
Horlivě přikývla. Usmála jsem se na ní. Pak se trošku zachmuřila. "Co se děje?"
"Je tu jeden kluk, který se mi moc líbí, a kterého mám ráda."
"Tak takhle to teda je," usmála jsem se na ní a ona mi úsměv oplatila, "a kdo to je? Jestli to teda není tajemství?"
"Víš, jak jsem se tě jednou ptala na tvoje jizvy na předloktí? A jak se na mě jen usmála a táta mi řekl: 'Dostala je, protože se rozhodla, že nebude žít s ostatními anděly jako je ona na obloze a tak spadla sem, abych se do ní mohl zamilovat?'"
Přikývla jsem.

"Ten kluk je stejně starý jako já. Potkávám ho občas ve škole. Jednou jsem s ním osaměla ve školní knihovně a on se ptal na nějakou knížku. Pomohla jsem mu jí najít a všimla si toho, že jeho předloktí vypadá jako to tvoje, jen jsou ty jizvy výraznější. Když viděl, že se na ně koukám, něco zamumlal a chtěl odejít pryč s hlavou sklopenou. Zadržela jsem ho. Chytla jsem ho za tu ruku, palcem přejela po těch jizvách a řekla mu, že on je můj anděl. Nejdřív to nechápal. Tak jsem mu řekla, že i moje maminka je andělem, který spadl z nebe, aby se do ní můj táta mohl zamilovat. Ale že jí kvůli tomu zůstaly jizvy na předloktí. Po Tomhle se ten kluk zatvářil tak rozkošně, že jsem si nemohla pomoct a usmála jsem se na něj. On mi pak řekl, že já jsem ta, pro kterou se rozhodl bojovat až do konce. Místo toho aby se vzdal a žil s anděly na nebi."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama