Duše Anděla - pokračování

21. října 2014 v 21:54 | Mannaz |  Kratší povídky a básně
Celé toto pokračování věnuje své kamarádce, která si ho dlouho žádala, až jsem nakonec (i pod výhružkou že mi něco provede :D ) jejímu přání vyhověla. Tak snad se jí, ale i vám bude pokráčko líbit. Tak zatím pa a já se pujdu vrhnout do dalího díla dokud mi můza nezdrhla.



"Leonarde, už bude večeře," řekla jsem mu.
"Hned jsem tam, jen něco ještě dodělám. Nezapomnělas? Večer přijede návštěva."
"Nezapomněla, jak bych taky mohla. Připomínáš mi to každý den, že přijede. A kdo to vůbec je?" zeptala jsem se. Míchala jsem omáčku a při tom ještě balancovala na jedné noze, jak jsem se snažila dosáhnout na vysokou poličku, kde byly skleničky s kořením.
V tu chvíli se ozval zvonek. Šla jsem otevřít místo Leonarda, který byl právě v patře a oblékal se na večeři.
Za dveřmi stál mladík, skoro tak starý jako já. Možná o pár let starší.
"Dobrý den slečno. Je tu Leonard?"
"Ano je, právě se obléká. Já vám ho hned zavolám," přivřela jsem dveře a šla za Leonardem, který právě scházel ze schodů.
"Je tu nějaký mladík, který tě shání."
"Hned jsem tam."
Šla jsem zase do kuchyně se věnovat večeři. Právě včas abych zjistila, že mi utíká voda z hrnce, ve kterém se právě vařila rýže.
"Sakra práce. Jeden aby to pořád hlídal," zamumlala jsem a strčila ruku pod kohoutek, abych si zchladila opařenou dlaň.
"Co pa se děje?" vykouknul zpoza rohu Leonard.
"Ale nic jen jsem se trochu opařila, jak jsem se snažila sundat tu pokličku. To nic není, to bude v pohodě."
"Mohu nějak pomoct?" ozvalo se za Leonardem.
"Dovol, abych ti mohl představit naši návštěvu. Tohle je můj synovec Samuel. A tohle je naše překrásná Alexandra," představil nás navzájem Leonard.
"Moc mě těší, že tě mohu konečně poznat," pronesl velmi zdvořile a natáhl ke mně ruku, abych si s ním mohla potřást.
"Taky mě velmi těší," jakmile se naše ruce setkali, tak se mi v břiše usídlil takový hřejivý pocit. Zároveň jsem s rukou ucukla, protože mě zabolelo to místo, které jsem si poranila.
"Ukaž, kouknu se ti na to," Samuel se mi natáhl po té poraněné ruce.
"To nic není. Za chvilku to bude v pořádku."
"Já se na to stejně podívám," řekl Samuel neoblomně.
Podala jsem mu tu poraněnou ruku. Leonard přinesl lékárničku a Samuel si jí od ní vzal a ovázal mi tu ruku.
"Děkuji. A teď bych měla servírovat tu večeři, než bude studená," Celá v rozpacích jsem se zvedla ze židle. Proč mám takový dobrý pocit z toho, že mi pomáhá? Jedno jsem věděla jistě na tuhle svojí otázku neznám odpověď.

"Takže co tě sem přivádí," pronesl Leonard, když bylo po večeři.
"Práce. Minulí rok jsem dostudoval a pak jsem trochu jezdil po světě. Tři měsíce jsem dělal dobrovolníka v Africe. Kde jsme poskytovali základní lékařské služby," řekl Samuel.
"Tak to je teda něco. Já nikdy nikde nebyla. Teda, až teďko s Leonardem, ale před tím jsem nikdy necestovala," řekla jsem a podívala se zasněně do prázdna.
"Třeba se někdy někam dostaneš. Co my víme, třeba procestuješ celý svět," řekl mi Leonard.
"To asi ne. Pořád ještě nemám dodělanou školu, a navíc musím chodit do práce."
"A kde pracuješ?" zeptal se Samuel.
"V místní soukromé galerii. Jsem asistentka kurátorky, která je zároveň majitelkou. Kdysi viděla moje práce ve škole a moc se jí to líbilo. Nabídla mi práci a tak jsem to vzala."
"Páni to je teda něco. Zní to skvěle. Myslíš, že bych tam za tebou mohl někdy přijít? Mamka byla taky umělkyně jako Leonard, můj táta byl lékař. Líbilo se mi to. To, že takhle pomáhá lidem. Tak jsem šel v jeho šlépějích. "
Usmála jsem se na něj a koukla na mimoděk na hodiny. "Omlouvám se, ale už budu muset jít. Zítra mám hodně práce."
"Jistě, přeji ti dobrou noc," řekl Samuel.
Leonard jen tak koukal na nás dva. Když jsem na něj pohlédla, usmál se na mě. Úsměv jsem mu oplatila a vyšla z pokoje.

Budík mi zazvonil přesně v sedm ráno. Vstala jsem a připravila si snídani. Jen co jsem se najedla, jsem se šla obléknout a hned pak do ateliéru, který mi Leonard v tomto starém domě nechal vybudovat, když jsme se sem přistěhovali.
Dala jsem si do uší sluchátka, abych zbytek domu nerušila. Jehlicemi jsem si sepla na týlu vlasy do uzlu, aby mi v práci nepřekážely.
Jakmile jsem byla připravená, pustila jsem se do díla.
Hroudu hlíny jsem kus po kuse měnila v překrásnou sošku.
Udělala jsem ještě další čtyři, když mě přepadl divný pocit, že mě někdo pozoruje. Otočila jsem se a ve dveřích stál Samuel a hleděl na mě. Usmíval se. Jistě jsem byla celá špinavá od hlíny. Rychle jsem si o zástěru otřela ruce a vytáhla sluchátka z uší.
"Jak dlouho tam už stojíš?" zeptala jsem se.
"Už nějakou dobu záleží na tom?"
"No docela i jo, já se do práce občas až moc vžiju," zarazil mě jeho smích. "Co je?" nechápala jsem.
"Máš hlínu i na nose," přišel až ke mně a prstem jí setřel. "Zašla bys dneska se mnou večer ven do města? Rád bych ti něco ukázal."
"To nevím, jestli budu mít dost času. Pozdě večer musím do galerie. Máme tam dneska večer speciální prohlídky. Já tam budu asistovat kurátorce. Ale kdykoli s tebou ráda někam zajdu koneckonců, proč by ne. Jsi u nás už měsíc."
"Tak tu speciální prohlídku bych rád viděl. Jestli teda nevadí, že bych tě otravoval v práci," na konci věty se zasmál, abych to brala jako vtip. Taky jsem se usmála.
Když jsem se koukla na nástěnné hodiny, polekala jsem se. "Zatraceně, ještě že si mě při práci vyrušil. Jinak bych byla na zahájení přišla pozdě. Je tam ještě spousta úprav a zkoušek osvětlení a já na to mám dohlížet. Oficiální zahájení je v osm večer. Jestli chceš, přijď, bude tam i Leonard, až mu skončí poslední přednáška. Zatím se měj, já už musím letět."
Rychle jsem se šla do pokoje převléknout z pracovního oblečení do džínů a bílého nátělníku, přes který jsem jen přetáhla modrou košili. V autě jsem už naštěstí měla přichystané šaty na zahájení.

Dorazila jsem jen tak tak. Zbytek příprav uběhl v pořádku. Udělali jsme i několik zkoušek osvětlení, aby se našli nedostatky. Občas nějaká špatná žárovka nebo špatně naměřené světlo, ale jinak bylo všechno v naprostém pořádku. Ještě jsem to celé jednou prošla jako bych byla návštěvník a byla se tu kouknout na díla. Žádnou další vadu už jsem nezahlédla, takže jsem se šla do místnosti pro personál převléct a nalíčit.

V jedné místnosti galerie se už sešel slušný dav, když jsem byla se vším hotová.
"Tady jsi, všude jsem tě hledala. Odvedla jsi skvělou práci," řekla mi kurátorka muzea, paní Charlotte Lancerová, "Ty ses pro tohle přímo zrodila. Dělat svět krásnější. A to myslím nejen tvou prací v galerii a tvoje umění, se kterým se málokdo vyrovná. Mluvím o tobě celé. Dneska ti to ohromně sluší drahá. Ten jemný make-up a trochu nafialovělé stíny a tvoje krásné, dlouhé a rozpuštěné hnědé vlasy a modré oči. Tmavě modré šaty. Ať si říká, kdo chce, co chce, jsi jako bohyně co sem dnes sestoupila, aby se podívala na krásu pozemského světa, který se jí samotné nikdy zdaleka nevyrovná."
"Velice vám děkuji. I když bych já sama tohle o sobě neřekla."
"Ale jdi ty," zasmála se a znovu se na mě podívala, "v porovnání s tebou i naše krásná galerie bledne v odstínech šedi."
Na tohle jsem nevěděla co říci. Milovala svoji galerii nadevše. Nikdy jsem neslyšela, že by o své vlastní galerii říkala, že není v porovnání s něčím dost dobrá ve všech směrech.
Vzala mě za předloktí a vyšli jsme pomalu do prostor galerie, kde se scházeli návštěvníci. Charlotte vystoupala na malý stupínek. Který tam byl přichystán, aby na mluvčího bylo dobře vidět. Já sama stála kousek za ní v pozadí.
Charlotte začala mluvit do malého mikrofonu a všechny zde vítala. Pohledem jsem hledala Leonarda a Samuela. Nikde jsem je ještě zatím nezahlédla a tak jsem si dělala trochu starosti, jestli vůbec dorazí. Jestli se jim něco nestalo.
V hledání těch dvou mě vyrušila až Charlotte.
"Byla bych velice ráda, kdybyste zatleskali této mladé slečně Alexandře Danielsové. Jejíž brilantní nápady, tvůrčí myšlení a píle dopomohli k uskutečnění dnešního dne," s poslední větou ke mně natáhla ruku a naznačila mi, abych přistoupila k ní. Netušila jsem co má tohle být. Bylo mi jasný, že má něco velkého v plánu, ale co to je, netuším.
"Díky této mladé umělkyni, mohou tyto prostory každý den ožívat novým životem. Každý její nápad dokáže vytvořit nový svět. A snad se nebude zlobit, že jsem jí včas nevarovala. Ale právě tato mladá dáma, jejíž ambice nic nedokáže ohrozit, se stane spolumajitelkou této galerie."
Po tomhle jejím proslovu jsem ztratila nejen řeč, ale i dech. Lidé dole tleskali, konečně jsem mezi nimi viděla i Leonarda a Samuela, který se na mě usmíval od ucha k uchu.

Po překonání prvotního šoku a Charlottino ujišťování, že si to plně zasloužím, jsem se nakonec připojila k ostatním.
"Gratuluji," ozvalo se za mnou, otočila jsem se a viděla Samuela. Objala jsem ho a lípla mu pusu na tvář, jak jsem pořád byla mírně mimo z té události.
"Ahoj Alexandro," ozvalo se za Samuelem.
"Tohle je můj kamarád z fakulty, když jsme studovali," Samuel nově příchozímu ustoupil, abych se na něj mohla podívat. Málem jsem měla vyražený dech. Byl to Kristian. Ten kluk, se kterým jsem chodila na gympl.
"Ahoj Kristiáne," skočila jsem Samuelovi do řeči.
"Vy se znáte?" Samuel vypadal mírně řečeno nechápavě.
"Ano, chodili jsme na stejný gympl. Vzpomínáš, jak jsem nikdy nechtěla mluvit o době, než jsem začala žít u Leonarda?" ta otázka byla mířená na Samuela. Přikývl. "Nechtěla jsem o tom mluvit. Můj otec mě mlátil, moje matka se chovala jako by to bylo naprosto v pořádku. Moji prarodiče zemřeli zanedlouho poté, co se dozvěděli, že jejich syn mlátí jejich milovanou vnučku. Ve škole mě taky všichni mlátili. Ten poslední den, kdy jsem tam už nedokázala vydržet, tenhle kluk odešel a nechal mě jim na pospas. Věděl, že mě chtějí opět zmlátit a nejenom to. Chtěli mě zabít a málem se jim to podařilo, kdybych jim tenkrát neutekla. Leonard mě nechal u sebe, zařídil, abych už nikdy nemusela jít domů, abych už nikdy nemusela na gympl. Odvedl mě z toho života, kdy jsem jen trpěla, a ukázal mi život, kde mě měli ostatní rádi. Kde světlo nahradilo temnotu." S tou poslední větou jsem se otočila a nechala tam Kristiána stát.

Došla jsem až do atria galerie a sedla si na dřevěnou lavičku. Hvězdnatou oblohu mi z poloviny stínila veliká smuteční vrba, která se taktéž nabídla, že nám ukáže svůj druh umění. Na konce jejích proutků bylo na provázku zavěšeno spousty černých fixů, které ve větru kreslili na veliký kus plátna pod sebou.
Konečně jsem se trochu vzchopila, když jsem slyšela za sebou nějaké kroky. Polekaně jsem se otočila. Byl to jen Samuel.
"Omlouvám se," řekl a netroufal si přisednout.
"Omlouvat bych se spíše měla já za ten svůj výbuch. Určitě to slyšelo hodně lidí," otřela jsem si kapesníkem mokré oči. Na kapesníčku bylo pár šmouh od stínů. Ale to byla to nejmenší starost, kterou jsem měla.
"Pár asi jo. Ohledně Kristiána se omlouvám. Je to můj dobrý přítel. Kdysi mi vyprávěl o jedné krásné holce, která uměla krásně malovat a která s ním chodila na gympl. Ostatní jí prý šikanovali a on si dodnes vyčítal, že jí nikdy nebránil. Teď už vím, jak to bylo doopravdy. Leonard mi to všechno řekl, když jsem se zeptal, jak jsi to myslela. Kristián se ti chce venku omluvit. Pokud ti to nebude vadit,"
Zeptal se s obavami v hlase, aby mi nějak neublížil.
Zvedla jsem se a došla před galerii. Minula jsem Kristiána a poodešla od lidí před vchodem. Samuel se mě držel v patách jako stín. Kristián šel pomálu za námi.
Když jsem se zastavila, Kristián otevřel pusu, aby vyhrkl svou omluvu. Než to však stihl udělat, otočila jsem se a vlepila mu facku tak velikou, že se podíval za sebe. Tvář se mu začala barvit do červena.
"Nikdy tě už nechci vidět. Mám noví život, a jestli mi ho ty nebo někdo z toho starého života zničíte, už si nic líbit nenechám. Budu se bránit," koukala jsem na Kristiána. Bylo na něm vidět, že se ho moje slova dotkla, ale taky že uznal jejich oprávněnost.
Podíval se dolů na dlažební kostky a pak zase na mě, "omlouvám se."
Odešel.
Opřela jsem si hlavu o Samuelovu hruď a vzdychla.
"Je ti něco?" To byl celý on. Kdykoli se mi něco stalo. Nebo bylo vidět, že mi není zrovna nejlépe. Byl tu on. Dával na mě pozor, staral se, jak mi je, jak se mi daří. Celý ten dlouhý měsíc co u nás žil, jsem ho ani jednou neviděla se tak zajímat o nějakou jinou dívku.
"Mám tě ráda Samuely," kníkla jsem tiše.
Jeho paže mě objali a já ucítila jeho rty ve svých vlasech.
"Já tebe přece taky. Od první chvíle kdy jsem tě uviděl."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sylwia069 Sylwia069 | E-mail | Web | 3. listopadu 2014 v 22:27 | Reagovat

Ježiš to je ták úúúžááásnýý :33333333
Miluju ty tvoje příběhý! :3333333333333333333333333333333333333333333333333333333333333333333333333333

2 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 30. prosince 2014 v 11:51 | Reagovat

Vážně skvělý :) Píšeš moc pěkně :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama