Duše Anděla

8. května 2014 v 2:11 | Mannaz |  Kratší povídky a básně
Zase jsem nedokázala odolat a musela jsem se na ně přijít podívat. Sochy andělů z období gotiky mě něčí vždy fascinovaly. Jejich na pohled smutné nebo zamyšlené tváře, veliká realistická křídla, jejich jemné šaty. Proto jsem studovala sochařství, vedle mého studia na gymnáziu. Kvůli takovým sochám. Moji kamarádi si mysleli, že jsem divná, když chodím ráda na taková místa, jako je tohle, na starý hřbitov. Ale pravda je, že sem chodím právě kvůli tomu, že je starý. Protože je tak překrásný.


"Už jsi tady zase, Alexandro?" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a podívala na starého muže, který se o hřbitov staral. Taky miloval tyhle sochy a staral se o ně jako by se jednalo o největší poklad světa.
"Ano jsem tady zase. To víte, tyhle sochy málokdo je dokáže ocenit," ukázala jsem na svého nejmilejšího anděla, " O ní se mi celou noc zdálo. Byla stále při mně a ochraňovala mě. A když jsem se probudila, připadala jsem si v bezpečí. Nikdo mi neubližoval."
"Tvůj táta už zase přišel domů opilý? Měla bys to říct ještě někomu dalšímu. Neměl by ti ubližovat," jeho pohled sjel k mým zápěstím, které jsem měla často obvázané.
Schovala jsem je hlouběji do rukávů mojí mikiny. Leonard byl jediným člověkem, který o nich věděl. Nikdo jiný o tom nikdy vědět neměl, můj táta by mě za to zabil a máma by se jen strachovala, že jsem se zbláznila a poslala mě do nějakého ústavu. Nechtěla jsem přijít o tyhle chvilky s Leonardem ani i sochy.
"Jak ti to jde ve škole. Slyšel jsem, že na ZUŠce máte teďko nějaké ročníkové projekty. Už ses rozhodla, co budeš dělat?"
"Ano, budu dělat anděla. Můj učitel ví, jak je zbožňuju a tak mi je dovolil dělat. Babička a dědou mi dali peníze na to, abych si mohla koupit dostatečný kvádr žuly, abych ho mohla i vytesat," pověděla jsem mu a on jen spokojeně pokýval hlavou.
"Tvůj talent pro sochařství, by ti mohli mnozí lidé závidět. Vůbec nechápu, proč tě ostatní nemají rádi. Nebo proč se tvůj otec chová, tak jak se chová."
"To neřešte, Leonarde. Ale mohla bych si tu žulu schovat u vás v garáži? Tátovi by se to nelíbilo. Kdybych dělala nepořádek a hluk doma."
"Klidně si jí tam schovej. Budu jedině rád za tvojí společnost."
Musela jsem už rychle jít, tak jsem se rychle rozloučila a běžela domů. Táta se za dvě hodiny vrátí z práce a já jsem ještě nepoklidila doma a neudělala si úkoly. Nechci, aby se zase rozčílil.

O týden déle ve škole byl čirým utrpením. Znovu ty nadávky a posměšky. Dokonce mi sebrali můj náčrtník, kde jsem si schovávala kresby a básničky. Učitelka ale právě přišla do hodiny a tak jim přikázala, ať mi to vrátí.
"Jestli nemáte na práci nic důležitého, hoši, tak si můžete napsat písemku," řekla rozčíleně učitelka a odložila si věci na katedru, "A nebo víte co? Oba půjdete dneska k tabuli, ani jeden z vás ještě zkoušený nebyl, tak vás aspoň vyzkouším."
Zbytek hodiny uběhl naštěstí v klidu.

Když hodina skončila, přišli ti dva kluci ke mně.
"Zase jsme to kvůli tobě schytali."
"Za to já nemůžu, Můžete si za to sami. Chováte se jako blbci," popadla jsem náčrtník a chtěla kolem nich proklouznout na oběd.
"Ne tak rychle. Ještě si to spolu vyřídíme. Napřed tohle, co v tom vůbec máš?" sebral mi náčrtník z ruky a otevřel ho.
Ven vypadlo spousty kreseb andělů, soch a jednoho kluka, který se mi líbil, a který chodil se mnou do třídy.
"Hele Kristiáne. Máš obdivovatelku," zvolal jeden kluk, kterého zkoušela učitelka.
Kristián přišel blíž a podíval se na ty portréty, které jsem nakreslila. Spustil ruku a nechal je všechny vyklouznout z ruky na zem. Klekla jsem si a začala všechny moje kresby sbírat.
Slyšela jsem bouchnout dveře od třídy a došlo mi, že odešel. Kluk s andělskou tváří.
Koutkem oka jsem viděla přicházet první ránu. Zavřela jsem oči a nechala stéct první slzy. Když dopadla první rána, ani jsem nevykřikla. Byla jsem zvyklá na bolest způsobenou pěstmi i kopanci. Tohle nebyla moje první zkušenost s nimi.

Běžela jsem uličkou podél vysoké staré kamenné zídky a na jejím konci zahnula. Doběhla jsem ke kovové brance. Desky s kresbami jsem si včas schovala pod mikinu a byla jsem za to ráda. Už nemrholilo, ale slabě pršelo. Zmáčkla jsem zvonek hned vedle branky. Leonard mě pustil dovnitř, aniž by se na něco ptal.
Mlčky mě doprovodil do pokoje pro hosty, kde v komodě leželo pár kousků mého oblečení. Nechala jsem si ho u něj, kdybych už někdy nedokázala jít dál nebo kdyby se to vyhrotilo tak, jako dneska. Nechal mě samotnou v pokoji, abych se převlékla.
Došla jsem do obývacího pokoje a usedla do starého křesla. Leonard přede mě postavil hrnek čaje a začal mi sušit vlasy.
Řekla jsem mu všechno. Mlčky poslouchal a nakonec řekl jen, že tu můžu zůstat, jak dlouho jen budu chtít. Poté jsem dlouho brečela, zatímco on dal sušit moje kresby.
"Vážně by nevadilo, jestli bych tu pár dní zůstala?" zeptala jsem se. Když jsem se už konečně ovládla.
"Můžeš zůstat, jak dlouho chceš. A v ateliéru na tebe čeká ta žula. Vybrala jsi dobře. Bude z ní nádherná socha."
"Ještě jednou děkuji, Leonarde."

Když jsem se probrala, byla jsem v posteli v pokoji pro hosty. Ani nevím, že jsem usnula. Dole v kuchyni na mě čekal lístek. Leonardo mi psal, že musel na chviličku odejít za jedním zákazníkem, a že snídani mám připravenou v lednici.
Byla jsem tu ráda. Sice jsem tu často nebývala, jen občas jsem sem zašla, když jsem měla hodně času. Bylo to krásné místo. Jen tady a na starém hřbitově jsem se cítila dobře a v bezpečí.
V ateliéru jsem se dala do práce a brzo jsem měla hrubou skicu na papíru. Teprve pak jsem se dala do práce s otesáváním kamene.

Bylo pozdě večer, když jsem se vrátila zpět do domu. Leonard chystal večeři a podíval se na mě.
"Jak ti šla práce."
"Poprvé po dlouhé době jsem pustila starosti z hlavy a zapomněla při tom dokonce i na čas."
"To je dobře. Potřebuješ si odpočinout."
"To je svatá pravda."

O týden později jsem byla hotová. Během té doby se o mně zrovna nikde moc nezmiňovalo. Ani v novinách, ani ve zprávách. Jednou se zde stavila policie. Leonard s nimi mluvil jen u branky a odmítal je pustit dovnitř. Nakonec je přece jen dovnitř pustil. Mluvili se mnou. Jenom díky opoře, kterou jsem v Leonardovi měla, jsem konečně byla schopná ukázat následky toho co se mi dělo ve škole i doma.
Na druhý den přijela sociální služba i s policií. Doufala jsem, že už nebudu muset být dále u svých rodičů. Leonardo s nimi mluvil v soukromí. Protože já jsem už pár dní slovo neřekla, vše jsem nechala na něm a já se věnovala pouze sochařství.
Starší paní ke mně přistoupila "domluvili jsme se, že budeš moct zůstat u pana Danielse. On se teď stane tvým opatrovníkem. Budeš tedy bydlet u něho. Pojedeme teďko s tebou k tvým rodičům. Ty si sbalíš své věci a my s nimi vyřídíme potřebné formality," pohladila mě po vlasech.

Když jsem se zase ocitla doma, vše proběhlo velice rychle. Mladší paní ze sociálky mi pomohla s balením, zatímco policie a ta starší paní ještě s jedním pánem vše s rodiči vyřídili. Byla jsem ráda, že tu byla i policie. Táta byl zase opilí a tak když jsem vešla domů, se na mě zase obořil.

Večer jsem šla po jedné staré silnici nedaleko mého nového domova. Opřela jsem se o zábradlí na jednom starém mostě a hleděla na železniční koleje pod sebou.
V hlavě mi kolovalo spousty myšlenek na můj starý život, který byl naplnění bolestí, smutkem a osaměním. Teď v podvečer tohohle krásného večera jsem cítila, že se věci zlepší k dobrému.
"Prosím neskákej."
Zůstala jsem hledět před sebe, neotočila jsem se. Ani jsem nemusela, ten hlas jsem dobře znala.
"A proč bych neměla, Kristiáne. Nikdo se ke mně nikdy nechoval hezky, jen Leonard. A ani ty jsi nezabránil tomu, co se stalo ve škole."
"Nevěděl jsem, co mám dělat. Ty tvoje kresby…"
"Ty moje kresby co? Příliš tě znechutilo, že ses mi tak dlouho líbil? Nemusíš se bát, přecházím na jinou školu, už mě tam neuvidíš. A ne, neboj, nechystám se skočit. Ale ještě nedávno bych to byla udělala. S bohem Kristiáne," chtěla jsem projít kolem něho a vrátit se zpátky k Leonardovu domu.
"Ne počkej," chytl mě za paži a otočil zpátky k sobě, "bál jsem se o tebe. Bál jsem se, že se ti něco stalo. Uvědomil jsem si, že jsem se tě měl zastat. Líbila ses mi od první chvíle, kdy jsem tě na gymplu uviděl. Nedokázal jsem si to přiznat. Byl jsem ovlivněný ostatními spolužáky."
"No teď se nemusíš bát, že se mi něco stane, protože mám teď nový domov, novou rodinu. A nejlepší na tom je to, že mi bylo dovoleno začít od znovu, a ty ani nikdo ostatní tam už nebudete, abyste mi ten nový život ničili. S bohem Kristiáne," otočila jsem se a nedbala dál jeho volání.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lalin69 lalin69 | 8. května 2014 v 2:52 | Reagovat

tak jako její talent pro sochařství by jí mohl leckdo závidět i já  závidím ten tvůj pro psaní a myslím že nebudu sám

2 Elis Elis | 12. dubna 2016 v 12:19 | Reagovat

Máš pravdu. Opravdu je moc talentovaná a hlavně je to krásně napsané [1]:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama