Ztracený svět - 2.Kapitola

16. února 2014 v 23:00 | Mannaz |  Ztracený svět
Ráno se vrátila. Moc toho nenašla. Zvířata poznaly, v co se včera proměnila, a koukaly se klidit z cesty. Navíc moc toho ani pobrat nemohla. Když se vrátila, spal. Hodila úlovek kousek od ohně a klekla si k němu. Prohlídla mu ránu, ani se nepohnul. Vetřela mu do rány další šťávu z hoare, špičku nože pak olízla. Cítila se čilejší, i když to byla už druhá probdělá noc. Muž sebou trochu škubnul a otevřel oči. Zrovna se začínala věnovat snídani. Svlékala tři králíky a malého bílého koloucha z kůže. Ten žil jen tady, v zimě si dokázal najít potravu u toků řek, ze kterých se vždy kouřilo, říkalo se jim ohnivé řeky. Ty ohnivé řeky byly řeky z hor, které nikdy nepokryl sníh. Pamatovala si, že občas se z ní vylévá ona ohnivá voda. Moc dobře věděla, že to není ohnivá voda, jenže tak to měla utkvělé v koutku paměti, který byl velmi hluboko. Byla to jen rozžhavená láva ze sopek, která ohřívala vodu.
"Mohu se tě na něco zeptat?" chvíli čekal, než kývla hlavou na znamení souhlasu, pak pokračoval. "Jak se vlastně jmenuješ? Já jen, abych znal jméno své zachránkyně."
Chvíli čekala a pak k němu přešla. "Nejde o to, že bych ti to nechtěla říct, jde o to, že já své jméno ani vlastně neznám. Nevím, zkrátka jak se jmenuji." Poté odešla zpět a věnovala se svojí práci.


Ticho trvalo asi pul hodiny, než znovu promluvil. "A co takhle Saskia. To by se ti líbilo?"
"Nevím," celou dobu tam na něj zmateně koukala a nevěděla co si má myslet o tom muži. Zprvu ji jen otravoval, pak se jí trochu bál a teď jí chce dát jméno, které nikdy neměla, "nejsem zvyklá aby mě někdo oslovoval jménem."
"Můžeme to alespoň zkusit? Já vím, že ti bude chvíli trvat než na ně budeš reagovat, ale musíš uznat, že být bez jména je trochu divné."
"Já nikdy jméno nepotřebovala, protože jsem tu byla vždycky sama a nikdo mě tu neotravoval, nikdo ani nevěděl, že takhle daleko na sever vůbec ještě někdo žije. V téhle oblasti nežije nikdo už přinejmenším tisíc let. Poslední známky života lidí se dají spatřit na jihu, ale cesta by trvala minimálně týden při zrychleném pochodu." Obořila se na něj dívka.
"Promiň, nechtěl jsem tě naštvat. Moc se omlouvám, jestli nechceš jméno, tak je to v pohodě, nemusíš se kvůli tomu tak zlobit."
Jen tam tak na něj koukala. Trochu zmatená a stále trochu rozhořčená. "Dobře když teda chceš, tak mi tak můžeš říkat. Teď buď chvíli zticha musím vymyslet, jak se dostaneme zpátky."
Asi tak za hodinu, co Saskia studovala nějakou mapu, k němu přišla. "Tudy se tam dostaneme asi nejrychleji, ale ta cesta bude trvat tak dva dny. Jsi hodně zraněný a nejsi zcela uzdravený. Nejlepší by bylo, kdybychom tu ještě tak týden počkali, jenže v tom je ta potíž, nemůžeme počkat než se uzdravíš. Do té doby se totiž přižene velká sněhová bouře a pak už bude pozdě. Je v ní tolik sněhu, že zavane i vzrostlé stromy dvacet stop vysoké, nezůstane po nich vidět ani špička. Další potíž je v tom, že dva dny nám potrvá cesta, bouře tu bude za den. Proto budeme muset vyrazit ihned a půjdeme i v noci, tak bude alespoň malá šance, že se bouři vyhneme."
Hned jak domluvila, odešla se připravovat na cestu. Zabalila všechny kůže a jídlo do několika jiných kůží. Přes každého vlka přehodila jednu z kůži a upevnila jim je pod tělem, aby jim nesklouzla. Sama se oblékla do další kůže. Pak k němu přešla a přehodila přes něj další kůži a tu také upevnila.
Když vyrazili zrovna svítalo. Šli velmi rychle a pomalu zároveň. Kvůli jeho zranění některé úseky nemohl zdolat a proto ho musela podpírat nebo i nést či zvednout, aby mohli pokračovat. Ušli několik mil, když se začalo stmívat a první vločky jim dopadly na tvář. Na jeho tváři hned roztály, ale na její si vždy nesly svoji původní strukturu.
"Jak to, že ty vločky na tvé tváři neroztají," chtěl vědět. Ona mu na odpověď vzala jeho ruku do své a přiložila si ji k tváři. Jestliže její ruka mu připadala opravdu studená, pak měla tváře z toho nejchladnějšího ledu na světě.
"To mám už od narození, ovládám svoji vnitřní teplotu, jak zrovna potřebuji. Je to velmi užitečné."
Chvíli bylo ticho pak se ozvala. "Jak se vlastně jmenuješ ty?"
"Owen."
Pokračovali dál a první hvězdy se jim začali objevovat nad hlavami.
Asi po půl hodině se zničehonic zastavila. Prudce se k němu otočila a koukla se do nebe. On její pohyb zopakoval a uviděl jak se zrovna měsíc, stále ještě celý, vyhoupl na obzor. Owen na ni koukl a uviděl, jak se jí mění rysy na obličeji. Panenky se jí rozšířily a její rysy, už tak výrazné, ještě zvýrazněli. Připadalo mu to snad nemožné, ale jak ji viděl, jak se tak měnila, připadala mu ještě krásnější. A divočejší. Právě v tuhle chvíli mu připadala víc šelmou než člověkem. Po chvíli mu to sama potvrdila.
"Teď už nejsem ta samá holka co před chvílí, toho sis myslím všinul už včera. Ani nevím proč se to děje," po těch slovech se koukla na svoji ruku. Její prsty byli trochu štíhlejší nebo se to Owenovi tak jevilo. Nehty jako by trochu narostly a zešpičatěly. Pak tak rychle, že to Owena vyděsilo, pohnula rukou.
"Promiň, s tímhle se zrychlí i moje reakce a pohyb," pak ho popadla za ruku, příliš rychle aby stihl nějak zareagovat. Stáhla ho za sebe. Jediné co viděl, byl její vyděšený výraz. Pak na místo, kde před tím stál a mluvil s ní, něco dopadlo. Bylo to nějaké zvíře, veliké zvíře. Bylo tak třikrát větší než Saskia. Saskia do něho strčila a Owena trochu odtáhla dál od toho tvora. Bylo to všechno tak rychle. Nemohl ani zareagovat a bránit se, když ta potvora zaútočila na Saskii drápy, které jí vyčnívali z rukou a byly hrozně moc dlouhé. Švihl s nimi po jejích zádech. Saskia ho stále táhla pryč a tak výpad neviděla. Drápy jí ošklivě poranily záda, to viděl, když se k té potvoře obrátila čelem. Z úst se jí vydralo zavrčení, které neznělo ani trochu lidsky. Ta potvora se k ní otočila a měřila si jí a sekla po ní drápy ještě jednou. Sekla však do vzduchu a nic nezasáhla, Saskia se teď objevila za ní, svými vlastními drápy, které se jí objevili při měsíci, sekla po tom co ji chtělo zabít. Zvíře vydalo ze sebe takový zvuk, při kterém by každý vzal nohy na ramena i ti nejstatečnější. Zvíře nemělo jen drápy, ale mělo i dlouhé tesáky, nemělo ani tak srst jako spíš šupiny.
Ještě chvíli s ním bojovala, pak zvíře padlo k zemi, mrtvé. Popadla Owena, přehodila si ho na záda, a rychle utíkala, dech se jí při tom ale ani trochu nezměnil jako by to nevyžadovalo žádnou námahu. "Teď buď zticha, jinak přijdou další. Musíme rychle odsud. Tenhle kousek bych tě musela stejně nést, tak s sebou nešij," zašeptala mu Saskia. Ztichnul a nechal se nést.
Po pěti minutách se terén změnil začal prudce stoupat a pak se objevila skála. Saskia po ní rychle a bez námahy lezla, přestože ho nesla. Vlci, jak si později všiml, tu skálu prolezli malou dírou v patě skály. Když byly nahoře položila ho zpátky na zem. "Sem se už nedostanou. Nikdo to nevyleze. Je to příliš strmé a nebezpečné. Teď půjdeme ještě kousek a pak narazíme na malý průchod v jeskyni a tím polezeme dovnitř."
Cesta trvala už jen pár minut, když narazili na malý průchod v jeskyni, jak řekla Saskia. Vlci se k nim před chvílí taky připojili. Saskia mu řekla, že ten malý průchod je v tuhle dobu pod vodou a jen její vlci jím projdou. Navíc v něm je takové obrovské bludiště, že i kdyby kdokoli krátký úsek pod vodou překonal, ztratil by se tam.
"Tak jsme tady, teď prolez tím otvorem a jdi až dozadu," bylo na ní vidět, že je unavená a hlavně měla ty rány. Stále z nich tekla krev, ale ona odmítla nechat se ošetřit.
Kousek za otvorem se prostor najednou rozšířil a prosvětlil. Bylo to jako by to světlo přicházelo odevšad. Byly tu rostliny všeho druhu, velký vodopád s čistou vodou. Nic tu nevypadalo jako tam venku, dokonce tu ani nebyla taková zima jako venku. Bylo to skoro až k neuvěření jak to tu vypadalo.
Saskia se svezla k zemi a stěna, o kterou se opírala, byla pokryta její krví. Rychle k ní přistoupil a podíval se jí do tváře. Vypadala jako by každou chvíli měla upadnout do bezvědomí. Vlci právě přišli a začali mu pomáhat, chtěl ji dostat někam do tepla aby se jí mohl kouknout na její zranění. Vzal několik kůží a rozprostřel je na zem. Saskii na ně položil tak, aby se dostal k jejím zádům. Bylo to ještě horší než čekal. Každá rána byla hodně hluboká a plná krve.
Bylo to jako by si její tělo poradilo s ránami samo, začaly se sami zacelovat až z nich byly už jen malé šrámy, krev se jí přestala řinout z ran , ale začala se také vsakovat zpět. Saskia byla v bezvědomí a tak Owen rozdělal oheň a postaral se o to, aby byla Saskia v teple. Zatímco o sobě nevěděla, začal o ní Owen přemýšlet. V měsíčním světle se změnila na šelmu se vzhledem člověka, její rány se zacelovaly samy od sebe a navíc tohle místo bylo také podivné.
Dlouho přemýšlel až nakonec začalo ubývat světlo i v této podivné jeskyni a Saskia začala něco mumlat. Přešel k ní, aby ji tak lépe rozuměl. Znělo to jako by si zpívala, ale neznal slova. Znal mnoho jazyků, ale nikdy takovýhle ani nezaslechl. Stále nemohl přijít na to proč ho sem otec vyslal, do této země, aby tu našel něco o čem si myslel, že se stane jejich hlavní zbraní. Mělo to být nějaké zvíře nebo snad rostlina. Něco tak nebezpečného, že by to jejich nepřátele zničilo, ale on nechtěl bojovat. Mnohem radši studoval. Jazyky, kultury, dějiny či umění, nezáleželo mu na tom, co to bude. Vždy prahnul po vědomostech, a tím byl pro svého otce zklamáním, nerad se učil bojovat. Ačkoli se naučil dobře bojovat, jen pár jedinců ho dokázalo porazit, přesto prahnul po učení. Proto ho otec poslal sem, do ledové pustiny. Teď ale měl příležitost porozhlédnout se v této prapodivné jeskyni. Bylo tu tolik života na jediném místě. Vzdáleně mu to připomínalo deštné pralesy, přes které kdysi musel jet, aby se dostal až sem.
Saskia se začala probouzet a chtěla se zvednout do sedu, když jí chtěl zarazit. Předběhla ho ale Soifox. Soifox drcla Saskii čumákem do hrudi a tím jí dala najevo, aby ležela.
"Jak je ti?" zeptal se hned Owen. Zachránila mu život už podruhé během několika dnů. Rád by jí to jednou splatil.
"Už je mi lépe," řekla dosti slabím hlasem, "ale za den nebo dna už budu v poh…" zase usnula ani nedokončila větu.
I on se cítil značně vyčerpaný a také si lehnul a pokusil se usnout.
Spal asi dlouho protože ho budila Saskia, "Dlouho si spal, ale už dlouho jsem ti nečistila tu ránu, tak se prosím posaď, ať ti ji znovu ošetřím."
Ošetřila mu ránu a tentokrát už ho šťávu z hoare nechala vypít.
Cítil se jako by byl plný energie jako nikdy předtím. Ona si taky vzala trochu šťávy a vypadala odpočatější, jenže pak zase usnula a spala celý den. Celou tu dobu o ní zase přemýšlel, zatímco připravoval nějaké jídlo. Když skončil, vůně jídla ji nakonec probudila. Byla zesláblá a Owen ji musel krmit. Poté si lehla, ale znovu neusnula.
Probudila se druhý den ráno. Nejprve jen otevřela oči a koukala nad sebe, pak se koukla na Owena a teprve pak se posadila. Celý den mohla jen sedět, nebyla ještě dost silná, aby mohla vstát. Druhý den se už postavit mohla, ale byla velmi bledá.
"Je ti už dobře?" zeptal se Owen.
"Už je mi lépe, už asi jen dva dny než budu úplně zotavená," řekla Saskia a popošla k východu. Vykoukla ven, kde právě řádila bouře v plné síle, "stihli jsme to. Koukla na něj a usmála se.
Nemohl si pomoct a taky se na ni usmál. "Když si spala, tak si něco mumlala jazykem, který neznám a to znám skoro všechny."
"To jsem si asi jenom zpívala. V mém rodném jazyce. Ten skutečně nemůžeš znát. Je navíc hrozně těžké se ho naučit. Proto umím tvůj jazyk tak dobře, je snazší učit se jiné jazyky, když mluvíš tím nejsložitějším."

"A naučíš mě ho?" požádal ji.
Usmála se a přikývla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama