Ztracený svět - prolog

21. října 2013 v 12:46 | Mannaz |  Ztracený svět
Mladík ve spánku zachrčel, ale stále dál spal. Mladá dívka opodál si ani neuvědomila jeho přítomnost a zvíře, které se chystala ulovit, uteklo. Zaklela a přešla k muži, co vydal ten zvuk.
Podívala se na něj, měl polodlouhé tmavé vlasy a bronzovou kůži, což bylo v tomhle kraji velmi neobvyklé. Spal pod tlustou vlněnou přikrývkou, která ho přesto neuchránila před nočním mrazem. Trochu zanadávala a chytla ho za látku u ramen, zapískala na prsty a objevili se dva vlci, kteří jí pomáhali vystopovat zvěř, jeden z vlků měl k sobě připoutané drobné sáně, na které se dával úlovek. Neznámého mladíka podepřela a pomohla mu na nohy.
Mladík se trochu zachvěl zimou, ale šel i ve spánku tam, kam ho ta dívka vedla. Vlci šli za nimi a nesly malý úlovek a jeho věci, které měl u sebe, meč, luk a pár dalších drobných předmětů, jako bylo jídlo a nějaké šaty.

Ráno se probudil a první co cítil, bylo, že je mu teplo místo toho, aby mu bylo, jako vždy v tomhle kraji, zima. Další věc, kterou zaregistroval, byla ta, že se ho někdo dotýká a ošetřuje ho. Když otevřel oči, neznámá dívka od něho uskočila a za zády se jí objevilo několik vlků.
První co na ní zaregistroval, bylo to, že měla vlasy bílé a místy byly našedlé jako srst vlků, při různém úhlu světla chytaly namodralé odstíny. Oči měla modrošedé a tvář měla světlou, což by nebylo na severu tak zvláštní. Oblečená byla v šatech, které byly velmi jednoduché, a měla na sobě zvířecí kůži, aby jí nebyla zima. V ruce držela dýku, která byla nejspíš vyrobena z nějaké kosti. Ale nejdominantnějším rysem byly právě ty oči, byla v nich divokost a taková nespoutanost, kterou ještě neviděl. Natolik ho ten vzhled upoutal, že se několik vteřin nepohnul. Taky zaregistroval, že teplo, které cítil, vychází z ohně za ním.
Konečně byl schopen pohybu a chystal se posadit a pozvednout ruce tak, aby dívce bylo jasné, že jí nechce ublížit. Sotva se posadil, když zaslechl zvuk, který zněl jako vlčí vrčení, nejdříve si myslel, že pochází od vlků, ale pak zjistil, že pochází od dívky, která měla rty ohrnuté přes bílé zatnuté zuby. Zvuk nezněl jako lidský, a ztuhnul při něm, že se zase nemohl hýbat.
Dívka ho ještě chvíli pozorovala a pak se muž zachvěl pod náporem zimy, která se přes něj přehnala otvorem v jeskyni, ve které byli. Dívka zaklela v jazyce, který neznal, a dýku schovala, přešla zase k němu a zatlačila mu ramena zpátky na kůži, na které předtím spal. Nahnula se přes něj a přiložila do ohně. Pak se zase začala věnovat ruce, která byla ošklivě před několika dny zraněná. Přiložila mu na ránu teplý obklad, na kterém bylo rozloženo několik natrhaných lístků rostliny. Již před několika dny si té rostliny všiml, ale nevěděl k čemu je.
Když dívka skončila, přešla k několika kůžím, které byly rozloženy nedaleko.
"Moc ti děkuji, že si mi pomohla." řekl muž, ale dívka neodpověděla. Sebrala ze země několik kůží a přešla zase k němu. Tou kůží ho přikryla.
Pak přešla k ohni a věnovala se něčemu, na co on neviděl. Asi za pět minut se vrátila a nesla něco, co připomínalo králičí maso a kousek pečiva.
"Ora!" řekla a podávala mu misku. Vzal si ji a kousl si masa. Usoudil, že "ora" znamená "jez". Maso bylo velmi dobře upečené a chléb byl čerstvý. Nikdy by neřekl, že by ta dívka mohla tak dobře vařit, ale musel uznat, že to chutná výtečně.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se, ale dívka neodpověděla. Celý den se zkoušel od ní něco dozvědět, ale bylo to marné. Ani jednou nepromluvila. Nikdy neviděl takovou dívku co by dokázala nemluvit deset minut, natož celý den. Tím víc ho zaujala.
Celý den ji něčím otravoval, pořád mluvil a mluvil. Už jí to začalo trochu vadit a začala litovat, že ho vůbec zachránila před umrznutím. Ráno mu dala najíst. Když se najedl, začal ji otravovat tím svým věčným mluvením. Začínalo se stmívat a ona chtěla jít na lov - minulou noc toho moc neulovila - jenže byla unavená. Celou noc ho ošetřovala a udržovala v teple. Přestože byla utahaná, musel jít na lov, to co chytla by pro smečku vlků, pro ni a pro toho člověka, stěží stačilo na dva dny a losy se brzy vydají na cestu na jih, kde bude lepší pastva. To znamenalo, že ji budou čekat nejmíň tři měsíce, jen na tom co tu v té pustině zůstane. Ale s ním se asi sotva vyspí, jestli bude stále mluvit. Rozhodla se, že radši obětuje spánek než tři měsíce bez lepšího jídla.
Když chtěla vyjít ven, tak se divně zašklebil. Přešla k němu a hned mu rozvázala obvaz, který udělala z kusu látky, kterou s sebou měl. Sundala obvaz a zacpala si nos.
"Jak se ti to stalo?" zeptala se ho. Koukal se na ni vyjeveně. " Co koukáš? Ptala jsem se, jak se ti to stalo?"
"Ty umíš mluvit mým jazykem?" stále vyjeveně na ni koukal.
"Ano mluvím. Na něco jsem se tě ptala."
"No, uklouzl jsem a spadl bokem na nějakou ostrou skálu."
Kousek poodešla a přinesla nějaký mech či lišejník. "Nebylo to náhodou porostlé tímhle?" ukázala mu to a on přikývl. " Nerada to říkám, ale právě tenhle lišejník je jedovatý, silně jedovatý. Většinou do pěti hodin zabíjí, ale v téhle zimě se šíří po těle pomaleji, takže máš asi štěstí. Ta rostlina, kterou sem ti dala, to zpomalila, ale ta tě nezachrání. Buď rád, že to nebyla hlubší rána. Ta by tě totiž už asi dávno zabila. Teď sebou necukej, musím ránu vyčistit, jinak se zanítí a toxiny obsažené v tom Eriatu už nepůjdou ven, jen dovnitř."
Sice sebou necukal, ale vždy, když to hodně zabolelo, zatnul zuby. Musela uznat, že je statečný. Nejdřív musela ránu vyčistit od hnisu, který se tam vytvořil a který způsobil ten zápach. Když byla rána opět čistá, přiložila mu na ránu další lístky rostliny, o které mluvila že to zpomalila. Pak na chvilku opustila jeskyni a za chvíli byla zpět. Nesla nějakou květinu, měla trny a růžovo-fialové květy s bílými okraji, listy zoubkované. Jen pohled na ni ho utvrzoval, že to je nebezpečná rostlina. Ona ty trny zlomila a zevnitř se vyřinula průsvitná tekutina. Vzala svůj nůž a tekutinu mu vetřela do rány. Cítil se ospale a začala mu padat hlava. Dívka ho zatlačila zpátky do kůží.
"Teď spi," řekla mu.
Rozhodla se, že půjde na lov a pokusí se ulovit alespoň něco uspokojivého, co by jim vystačilo na cestu domů. Jenže tentokrát nepůjde domů jen s vlky, ale i s tím mužem, kterého zachránila. To jí trochu ztíží cestu. Ta cesta, kterou půjde, byla dosti obtížná, a proto si konečné místo na této cestě taky vybrala, bylo těžké jí projít a právě to ji chránilo. Bylo to jediné místo, kde jí nic a nikdo nemohl ublížit.
Teď má ale jinačí starosti než jak ho dostat k ní domů. Musí ulovit dost jídla, ale také ho nemůže jen tak tady nechat na pospas účinkům jedu v tom eriatu a dravé zvěři, která by si ho s chutí dala k večeři. Rozhodla se, že tu nechá všechny své vlky a vydá se sama na lov. Nepřinese toho tolik, ale co nadělá. Když vyšla ven, první co viděla, byl měsíc v úplňku. To jí teď opravdu nepomáhalo. Zostřily se jí už tak ostré smysly, čich, sluch a zrak. Viděla vše. Nic v jasné noci se nemohlo ukrýt před jejím zrakem, nic by nezakrylo jakýkoli pach, který byl cítit ve vzduchu, nic neušlo jejímu sluchu ani to nejmenší zašustění v křoví daleko od ní, tak daleko, že by normální člověk ani neviděl jasně, jen rozmazaně. To se jí stávalo vždy, když jí úplněk zastihl venku. Teď slyšela i jednotlivé dýchání vlků, pravidelné, ale u každého s jinou hloubkou a délkou, a pak sípavé dechy toho muže, byly dosti mělké, jakoby těsně před smrtí.
Vytrhla se z myšlenek, kdyby pokračovala mohlo se stát taky něco úplně jiného než co zamýšlela udělat, než ji úplněk strhl do stavu, který nenáviděla.
"Měla bys už jít a něco ulovit, aby ses mohla vrátit co nejdřív." znělo ji v hlavě. Otočila se a uviděla vlka, Soifox se na ni koukala a házela ocasem sem a tam. Za ní stál on, ten muž co mu zachránila život. "Měl bys jít spát, jinak ti ta hoare vůbec nepomůže."
Stál, ani se nehnul, jen na ni koukal, trochu moc zděšeně, naklonila hlavu na stranu a přemýšlela, proč se na ni tak dívá. Pak to pochopila, hlavu zase narovnala. Viděl oči, které měli panenky rozšířené přes celou duhovku a kousek za ni, natáčející se ušní boltce, aby zachytily i ty nejslabší zvuky. V tomto stavu navíc v měsíční záři, byla bílá jako měsíc nebo jako její vlasy. "Tohle si ještě asi nikdy neviděl, že? To se mi stává při každém úplňku, když na mě jeho paprsky dopadnou. Teď si jdi lehnout nebo celé mé snažení zničíš. A to bys rozhodně nechtěl. Soifox odveď ho do tepla, já se vrátím za chvíli." s tím odešla do lesa.

"Soifox? Tak se jmenuješ?" zeptal se a vlčice mu odpověděla kývnutím hlavy. Pak ho čumákem postrkovala dovnitř. Venku to teď bylo nebezpečné dvojnásob. Sotva si lehnul do kožešin, znovu usnul, tentokrát ale doopravdy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama