Dcera bohů - 4. Kapitola

16. srpna 2013 v 18:49 | Mannaz |  Dcera bohů
Nespapala jsem příliš dlouho, když mě probudil domovní zvonek.
Za dveřmi byl Taylor.
Téměř okamžitě jsem si vzpomněla na ten sen, na to jak mě v něm ten neznámí kluk políbil. Byl trochu Taylorovi podobný.
"Je ti něco? Vypadáš nemocně," ptal se a do obličeje se mu vloudil starostlivý výraz.
"Jen mi není dobře. V noci jsem špatně spala, měla jsem dost divný sen," mhouřila jsem trochu oči, kvůli světlu které vycházelo za Taylorem.
"Jestli ti není dobře, tak tu prohlídku naší školy, můžeme klidně odložit," staral se o mě.
"Ale ne, já to nějak přežiju. Pojď dál, já se rychle převleču a vezmu si tašku," s tím jsem ustoupila ode dveří, aby mohl vstoupit. Rychle jsem se převlékla a popadla tašku.

Jeho škola nebyla zase tak daleko, jen několik bloků. Jako náš dům i ona byla v klidné části města. Byla obehnaná vysokým plotem, jako ostatní školy ve městě. Vypadala jako nová, ale z toho co mi o ní řekl Taylor, tu stála už hodně dlouho. Měla i veliké hřiště, několik kluků hrálo basket a jiný běhali. Bylo tam i pár holek.
"Pojď, představím tě svým kamarádům a pak můžeme zajít za mým tátou a on ti může říct, co bude potřeba, abys mohla chodit k nám na školu," pověděl mi a zavedl mě k těm klukům a holkám.


"Ahoj, jak se všichni máte? Tohle je Abigail, před pár dny se přestěhovali kousek od nás," představil mě ostatním.
"A hádám, že tvoje mamka tam byla na návštěvě hned jako první, co?" řekla jedna holka a všichni se začali smát. Měla dlouhé rezavé vlasy, které ve slunečním světle chytaly červený odstín. Na obličeji neměla ani jednu pihu. Neměla na sobě make-up a přesto vypadala jako by zrovna přišla z přehlídkového mola. Oči měla hnědé, jako mléčnou čokoládu. Na sobě měla hnědé šortky a hnědé tílko.
"Moc tě u nás vítám," řekl jeden z kluků. Měl blonďaté polodlouhé vlasy a šedé oči. Byl to jeden z těch kluků, kteří hráli basketbal. "Já jsem Lucas, tohle zlobidlo je Theresa, ale má ráda, když se jí říká Thera. Tihle kluci jsou Henry, Mike, Nicholas a samozřejmě dvojčata Will a Viktor. Co se holek týče, tak tohle je Mary Lee, Noemi a Nora. Zbytek party chybí," na každou osobu ukázal a nakonec se na mě zazubil.
"Tay nám včera říkal, že ráda běháš. A prý bys dokázala předběhnout i tady našeho přeborníka v běhu Willa," usmívala se na mě Thera.
"No to já nevím, jestli bych něco takového dokázala. Teď už běhám jen s Haskií," bránila jsem se, protože Will vypadal, že se mu to, co říkala Thera, nezamlouvalo, bezpochyby proto, že jsem holka.
"Ale no tak, jen jeden závod, Je načase, aby bráchovi spadl hřebínek. Pořád se chvástá tím, jak je rychlý. Na atletických soutěžích ho ještě nikdo neporazil, hlavně od té doby co takhle moc vytáhl," říkala Nora a chytla mě za ruku, aby mě odtáhla k běžecké dráze.
Will už si tam taky stoupal na dráhu a usmíval se: "Mám tě nechat vyhrát?"
"Brácha, ty jsi beznadějný případ. Jedna hezká holka a první věc co ti přijde na mysl, je to, jak ji co nejdřív pozveš na rande," smála se Nora a plácala bratra po zádech.
Sundala jsem si pantofle, ve kterých jsem vyšla z domu. A šla si stoupnout na start, vlasy jsem už měla od rána sepnutý, takže ty mi nepřekážely. Na sobě jsem neměla zrovna sportovní oblečení, ale běhat se v tom dalo.
"Nechceš půjčit boty? Takhle si jenom odřeš nohy o dráhu," ptala se Thera a ukazovala na svůj batoh, ze kterého vykukoval pár sportovních bot.
"Mě to nevadí," odpověděla jsem jí a připravila jsem se ke startu.
Závod nám odstartoval Taylor. Trasa byla dlouhá jednu míli. Proběhla jsem cílem jako první, po chvilce za mnou doběhl i Will.
"Ty jo, ty jsi vážně rychlá. Snažil jsem se na tebe dotáhnout od samého začátku, ale nešlo to," Will mi podával ruku a já si s ním potřásla.
Všichni na mě koukali a bylo jasné, že jsem je hodně překvapila.
Ještě chvilku se mě všichni ptali, odkud jsem, jací jsou moji přátelé na Aljašce a tak dál. Zrovna jsem mluvila o tom, jak vypadá město, kde jsem vyrůstala, když se za námi ozval cizí hlas.
"Jak se vede, Taylore?" řekl kluk, který právě přišel.
Pohled na něj mě téměř doslova přikoval na místě. Byl to ten kluk z mého snu. Ten, který mě pevně a přitom něžně držel blízko u sebe a nakonec mě i políbil. Jen jeho oči teď neodráželi ten samí pohled, teď v nich byl smutek a odtažitost.
"Ahoj, no jde to. Dlouho jsme se neviděli. Jak se vede tobě?" odpověděl Taylor. Při tom se trochu starostlivě díval na toho neznámého kluka.
"Držím se," šťouchnul Taylora do ramene a kouknul na mě. "Omlouvám se za své špatné způsoby. Já jsem Konstantin," řekl a podával mi ruku, abych si s ním mohla potřást rukou.
"A já jsem Abigail," stisk jeho ruky mi byl nevýslovně příjemný. Ruce byly hebké a zároveň mozolnaté. Což jen svědčilo o tom, jak působil. Elegantně a zároveň zodpovědně.
Vzápětí to jen potvrdl, když prohlásil, že musí do práce.
"Půjdeme teď za mým tátou, kvůli přihlášení na školu?" ptal se Taylor.
"Jo jistě, mamka bude mít radost, že jsem jí jednu starost ušetřila," pověděla jsem a rozloučila se s ostatními.

Ředitelna byla moc hezká. Taylorův táta mi pověděl, že můj prospěch z mojí staré školy je dostatečně dobrý, takže nebudu muset dělat přijímací testy. Akorát se budu muset zúčastnit výběrové komise, kde budu muset zazářit. Dostala jsem i jedny desky, do kterých vyplním, jaké jsem kdy dělala aktivity a jak jsem si v nich vedla, taky svoje zájmy.
Taylor mi taky ještě dal seznam stipendií, které dává škola žákům, jejichž finanční situace není kdovíjak skvělá. Bylo tam i sportovní stipendium, ale kdo ho chtěl, musel pravidelně zastupovat školu na všech sportovních soutěžích, jichž se škola zúčastnila.
Když jsem byla na cestě domů, že školy, nebyl už nikdo na hřišti. Dokaď jsem se nekoukla i na tribuny, kde seděl Konstantin. Na sobě měl pracovní oděv, a byl trochu ušpiněný od prachu. Poté se na mě podíval a usmál. Byl to ten nejnádhernější úsměv, jaký jsem kdy viděla. Konstantin se zvedl a odcházel z hřiště. Když kolem mě procházel, cosi zašeptal. A znělo to cosi jako "Moje Pandoro".
"Co si říkal?" zeptala jsem se, protože jsem si tím nebyla jistá.
"Nic jsem neříkal," odvětil a zamával mi na rozloučenou. Odběhl přes silnici a zmizel za budovami.
Ještě chvilku jsem tam stála a pak jsem se obrátila směrem domů.

Večer jsem s mamkou promluvila o tom, že bych mohla zkusit se přihlásit do stejné školy jako Taylor. Byla z toho nadšená i z toho, že jsem se tak rychle spřátelila i s Taylorovi kamarády.

V noci se mi opět zdál sen.
Tentokrát se odehrával na pláži. Kolem byli další lidi a také děti, kteří si hráli. Haskia ležela přede mnou. Já jsem seděla na dece s nohama nataženýma, rukama jsem se opírala za sebou. Rozhlídla jsem se a zase ho uviděla, seděl vedle mě, ve stejné poloze jako já.
Koukal na mě a usmíval se.
"Konstantine?" řekla jsem nejistě.
"Ano?
"Tohle je sen, že ano. Nebo je to snad skutečnost?" stále jsem si nebyla jistá. Minulou noc se mi o něm taky zdálo. A přitom jsem ho do včerejška nikdy ani neviděla. Poznala jsem ho až na hřišti u školy.
"Ano tohle je sen," když tohle vyslovil, chtěla jsem si oddechnout úlevou. Vzápětí ale řekl něco, co se mé mysli příčilo. "Je to ale i skutečnost, v jistém smyslu."
"Tomu nerozumím."
"Ono se to dost těžko vysvětluje, Abigail," rukou si pročísl vlasy.
"Říkej mi Abi, jestli to prolomí ledy," navrhla jsem a ulevilo se mi, když mou nabídku přijal.
"Dobře tedy," usmál se a jeho úsměv byl tak nádherný. "Co kdybych ti dnešní sen vyprávěl něco o své rodinně. Seš pro?"
"Jo klidně."
"Moje narození nebylo, kdovíjak nádherné. Narodil jsem se 13. ledna před osmnácti lety. Taky jako ty na Aljašce. Můj táta zahynul při dopravní nehodě, když jel za mou mamkou do nemocnice ve chvíli, kdy mě rodila. S mamkou jsme na Aljašce žili do mých čtrnácti let, pak jsme se odstěhovali do státu Washington. Tam se nám ale taky nedařilo. Mamka potom poprosila svou starou kamarádku, jestli by nám nepomohla. Pak jsme přijeli sem do Miami. Taylorova mamka byla ta kamarádka mojí mamky. Pomohla jí sehnat práci a pak bylo vše nějakou dobu v pohodě, než mamce našli rakovinu. Před půl měsícem zemřela. Teď žiju u Taylora a jeho rodiny. Mamka před smrtí požádala Taylorovu mamku, jestli by se o mě nepostarali. Naše škola končí o měsíc dřív než normální. Potom co mamka umřela, jsem si našel práci, kterou budu moct vykonávat i během školy." S tím jeho vyprávění o své rodinně skončilo a po tváři mu stékalo pár slz, jako si znovu připomněl smutnou událost.
Aniž bych o tom nejdřív přemýšlela, natáhla jsem ruku a těch pár slz jsem mu z tváře setřela. Otočil hlavu ke mně a podíval se mi do očí.
"Dokud jsem žil na Aljašce, tak jsem tě několikrát uviděl. S tvými vlky ti to ohromně sluší. Tenkrát jsem tě moc obdivoval, už v jedenácti jsi pokaždé vyhrála závody psích spřežení. Vždycky jsem tě chtěl poznat, ale nikdy jsem neměl tu odvahu ani říct ti pouhé "Ahoj". Byl jsem hrozně zbabělý. Když jsem tě včera uviděl, říkal jsem si, že tě odněkud znám, ale nedokázal jsem si vzpomenout. Pak když jsi odcházela ze školy a já tě znovu spatřil. V tu chvíli mi došlo odkud tě znám a jako dlouho tě tak moc miluju." když tohle řekl, tak mi v hlavě vytanula jedna stará vzpomínka.

Byla z mého prvního závodu, kterého jsem se zúčastnila. Byl tam jeden kluk. Stál dál od ostatních, vedle něho stála velmi krásná žena, jako byla mamka. Když jsem se na něj podívala a on na mě bylo v jeho očích snadno rozpoznatelný obdiv ke mně, tenkrát jsem si myslela, že je to k tomu, jak jsem jako malá holka vyhrála. Teď ale díky jeho slovům dostala vzpomínka jiný nádech. Spolu s tím mi na mysli vyplulo ještě několik dalších vzpomínek na onoho chlapce. Pokaždé když jsem ho zahlédla, měl v očích stejný obdiv i nesmělost.
Jako poslední vzpomínka, která se mi připomněla, byla z doby, kdy mi bylo myslím asi třináct. Bylo to krátce před mými čtrnáctými narozeninami. Potkala jsem ho ve škole na chodbě, nikdo už tam nebyl, protože bylo už dlouho po konci vyučování. A srazila se s tím klukem.
"Promiň mi to. Já jsem tě nechtěl porazit na zem," omlouval se ten kluk.
"To nevadí. Řekni mi, ale proč se mi pořád vyhýbáš. Kdykoli jsem se snažila s tebou seznámit, tak jsi zmizel pryč a nedal jsi mi šanci. A při tom já chci být tvoje kamarádka," jo tenkrát jsem na něj byla dost naštvaná, že se odmítá se mnou seznámit a popřípadě i kamarádit.
"To není proto, že bych se s tebou nechtěl kamarádit. Mám tě moc rád. Ale myslel jsem si, že se nebudeš chtít kamarádit s takovou nulou, jako jsem já," nedala jsem mu šanci to doříct. Protože jsem mu v tu ránu dala facku.
"Nejsi žádná nula, nikdo není. Jestli si to myslíš, tak nemá cenu se s tebou kamarádit. A já si to nemyslím. Jsi skvělý kluk, jsi chytrý a hezký. Tak proč bys měl být nula. Je to snad kvůli těm mým závodům? Protože jestli ano, tak si tohle ani nezasloužím. Chci být tvoje kamarádka. Vím, že se budete stěhovat a taky že za chvilku máš taky narozeniny jako já. Takže, tady je tvůj dárek," řekla jsem a políbila jsem ho. Pak jsem se rychle otočila a utekla pryč ven, kde na mě čekala mamka.
Pak jsem ho už nikdy neviděla.

"Moc se omlouvám za tu facku, co jsem ti dala," řekla jsem a skrčila hlavu mezi kolena, aby se mi nemohl podívat do tváře. Aby neviděl, jak mě ta vzpomínka bolí, kvůli jeho stálému odmítání.
Na vlasech jsem ucítila jeho dotek, zatímco jeho druhá ruka mi nadzvedla bradu. Znovu mě políbil a já si uvědomila, že mi to tolik chybí. Cítit dotek jeho rtů na svých. Bylo to stejné jako tehdy ve škole, když jsme byli ještě malí, stejné jako včera ve svém snu.
Když polibek skončil, kouknul se na mě se zvědavým pohledem. Poté mě objal a přitiskl k sobě. A jako včera, sen náhle skončil.

Ráno mi už ovšem blbě nebylo, zato jsem ho stále cítila u sebe jako by mě stále objímal.
Haskia ze mě už stahovala přikrývku a já se rychle oblékla. Když jsem se nasnídala, šla jsem si zaběhat s Haskií po pláži.
Po jedné míli jsem zahlédla na rohu jedné ulice Konstantina. Byl zase oblečený v tom pracovním oděvu. Nesl nějaké pytle na nedaleké stavbě. Teď už jsem věděla proč má tak mozolnatý ruce a proč je každou chvilku od prachu.

Když jsem konečně došla domů, bylo už poledne. Mamka mi nechala na stole lístek se vzkazem.

Volal mi šéf. Potřebují mě v práci. Nevím, kdy se vrátím. V kuchyni jsem ti nechala oběd a večeři máš v lednici.

K obědu jsem měla dušenou zeleninu s rýží. Bylo to moc dobré. Haskia si taky pošmakovala na psí konzervě s masem. Odpoledne jsem byla na zahradě, kde jsem jen ležela na trávě ve stínu.
Asi po hodině jsem zaslechla zvonek a překvapená jsem šla otevřít.
Byla to Thera.
"Ahoj jak se máš? Večer jdeme celá parta do kina nedaleko odtud a pak půjdeme na malou oslavu Willových a Viktorových narozenin. Půjdeš s námi?" ptala se Thera už ve dveřích.
"Jo půjdu moc ráda. Stejně nemám na večer žádný plány. Jen nevím, jestli na to budu mít to správné oblečení. V kině jsem byla jen jednou se školou a na oslavě narozenin jsem sice chodila, ale to bylo mezi kamarády. Navíc na Aljašce je výběr oblečený poměrně jednoduchý, hlavně musí být teplý."
"Holka zlatá. Tak to jsi natrefila tu nejlepší novou kamarádku, jakou si v Miami mohla. Pomůžu ti s výběrem oblečení i se vším ostatním co k tomu patří."
"Tak dobře. Moc ti děkuji, Thero."

"Tak jo. Jdeme pročesat tvůj šatník, a zkusíme vybrat něco extra, a pokud nemáš to správné oblečení, můžeme zajít ke mně."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Elis Elis | E-mail | 12. dubna 2016 v 12:03 | Reagovat

Ahoj ten příběh co si napsala, sem sice našla teprve dnes a můžu říct, že je opravdu skvělej. Krásně se čte, je to napínavé a hlavně me to nenudilo. Je to dobře napsané a ty jsi opravdu talentovaná. Doufám že bude i pokračování. Opravdu se mi to líbilo a néjak me trošku zamrzelo že to nepokračuje. Já docela hodně čtu knížky a tady tahle co jsi napsala je jedna z mála která me hned ze začátku zaujala a dokázala jsem se do příběhu "zažrat" jako by se ten příběh právě odehrával. Doufám že bude pokračování. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama