Moon and Tail - 1.Kapitola

30. července 2013 v 10:36 | Rose |  Moon and Tail
Zavřela svoje hnědé oči před nevlídnou skutečností. Další noc bez teplé postele. Bez teplého jídla. Objetí na dobrou noc. Počítala to. Dneska to byli přesně na den tři roky, co ji její teta vyhodila z bytu se slovy, "Když ti je sedmnáct, zvládneš se o sebe postarat sama." a od té doby žila Gabriela na ulici.
"Všechno nejlepší, Gabi." Popřála si se slzami v očích. Už si zvykla. Ulice vás změní. Gabi si vážila každého sousta, které měla. Každé děravé deky, která ji zahřála.
Prohrábla si dlouhé, slepené vlasy a prázdným pohledem, ve kterém se kdysi skrývala veselá duše, se podívala přes ulici.


Mohli by mít čerstvé koláčky, pomyslela si, když viděla, že pekařka dává do pultu nové pečivo. Ta žena vždycky nechávala Gabi pár kousků pečiva. Za to jí dívka někdy pomáhala.
Avšak teď už se tam asi týden neukázala. Pokoušela si najít práci. No, popravdě, k ničemu jí to nebylo. Nikdo ji nevzal. Neměla maturitu a tak jim byla k ničemu. Na její ruce začaly dopadat první kapky deště. Nesnášela duben. Počasí si dělalo, co chtělo. Zamračila se. Co teď? Měla docela hlad. Ale do té pekárny se teď neodvážila. Když viděla kolik je tam zákazníků…
Rozešla se se skloněnou hlavou do ulic Londýna a proklínala svojí tetu. Jo, jednou to tej mrše vrátí. Až najde svého bratra.
Povzdechla si. Jongsoo. Kde mu byl konec? Netušila kde je. Teta si je odmítla vzít do péče oba. A Jongsoo byl přeci jen o devět let starší. Bylo mu v té době devatenáct. Řěkl, aby si teta nechala ji. Pamatovala si na ten den, kdy se s ním loučila. Ten smutný den…

"Musím jít Gabi- shi. Přijdu tě navštívit. Jsi moje velká sestřička ano? Zvládneš to tady. Už jsi rozumná velká holka. Pochopíš, že tady s tebou nemohu být, že? Že to nejde." Jongsoo se jí podíval se tváře a skryl tichý povzdech. Tolik s ní chtěl zůstat. Ale teta ho odmítla. Spatřil na její tváři slzy a jemně je setřel. Na jeho tváři se objevil ďolíček, který jí tolik připomínal jejich otce. Byl stejně krásný jako Jongsoo.
Přikývla. Věděla, proč tady nemůže její velký bráška zůstat. Teta ho nechtěla.
Pevně ho objala kolem krku a on ji vyzvedl do náruče. Byla naproti němu strašně malá. Tak malá, že si nezasloužila zůstat v neznámém prostředí sama. Ale oni ho od ní odtrhli a nedali mu možnost se o ni postarat. Ale už dávno pochopil, že nemá cenu křičet, nebo nadávat. Že tím nic nezmění. Alespoň ne teď.
"Miluji tě, Gabi."
"Já tebe taky, Jongsoo." Mladou tvářičku mu zabořila do krku a snažila se neplakat.
"Pššt. Počkej, něco pro tebe mám." Řekl a najednou se usmál. Připnul jí na krk vlastní řetízek, který nosil. "Bude ti to mně připomínat, když tady nebudu." Jongsoo se podíval se po tetě, která si ho měřila nepřátelským pohledem.
"Musím jít Gabi- shi." Řekl a snažil se rozehnat slzy bolesti. Bylo hrozné nechat tady to malé stvoření v rukou sestry jejich matky, která je neměla nikdy ráda. Byli děti cizince, kterého si jejich matka vzala.
Kývla a utřela si slzičky, které jí ulpěli na tváři.
"Najdu si tě." Zašeptal jí Jongsoo na rozloučenou a lípl jí pusinku na tvář. Pak se za ním zabouchly dveře a v jejím srdci zbylo jen prázdno, které nedokázal nikdo zaplnit.
A ona už ho nikdy neviděla.

Gabrielu vrátil do přítomnosti náraz. V první chvíli zabořila svou tvář do mužské hrudi v kabátu a v druhou už se válela po tvrdém chodníku.
Vzhlédla a málem zalapala po dechu. Nad ní se skláněla tvář muže.
"Není ti nic? Omlouvám se ti. Nedával jsem pozor. Jsem Yesung, jak se jmenuješ?"
Na dívčině tváři se objevil údiv. Tak ona do něj vrazila a on se jí omlouvá?
"Gabriela." Poví tiše a s jeho pomocí se vyhrabe na nohy. Na Yesungově tváři se objeví široký úsměv a pořádně si dívku prohlédne. Vypadá víc zbědovaně než by čekal, ale teď už to konečně může napravit.
"Pojď, Gabi, zvu tě na večeři. Určitě máš hlad. Co bys takhle řekla pořádnému toastu?" usměje se na ni a ona jen nechápavě zamrká.
Cože?
"No tak, nedívej se na mě tak vyděšeně. Já ti neublížím. Chci ti jen pomoc."
"Proč byste to měl dělat?"
"Třeba je to moje práce. Chránit tě."
"Ne-e" začne Gabi couvat před tím cizincem. Najednou se otočí a rozběhne se pryč. Pryč od toho chlapa, v jehož očích vidí slib, že jí se vším pomůže.
Yesung si povzdechne. Tak tohle nevyšlo. Znovu se dá do chůze a za chvíli už vidí dívčiny záda. Z nebe se spustí déšť.

Sakrafix! Choulila se v zapadlé uličce někde poblíž City a snažila se nějak zahřát. Hm… moc to nepomáhalo. Vlasy měla úplně mokré, oblečení také. Odešla do nedalekého podchodu mezi domy a tam si sedla na studenou zem. Zachumlala se ještě pevněji do své mikiny a položila si hlavu na skrčená kolena. Dneska bude dlouhá a studená noc.
Už jí docházely síly. To věděla. Už dlouho nevydrží. Byla prochladlá, věděla, že má horečku, za tři roky na ulici to poznala. Dnešní noc nepřežije. Spadla na zem a vůbec nedbala na to, že prochladne ještě víc. Všechno jí bylo jedno. Po ušmudlaných tvářích se jí roztekly slzy.
Jongsoo…

Yesung hlasitě zaklel. Rychle přeběhl k ležící dívce, která se slabě chvěla a očividně byla v bezvědomí. Musí ji co nejrychleji donést do svého bytu. Sundal si promoknutý kabát i suché sako, co měl pod ním. Rychle do něj mladou dívku zabalil a znovu si kabát oblékl. Tak a teď do jeho bytu. Šel, jak nejrychleji mohl, skoro běžel, ale výsledek stál za to. Doma byl v rekordním čase. Odemkl dům a zabouchl nohou dveře. Rychle přešel k sobě do pokoje a chvějící se dívku položil na postel. Rychle ji svlékl z promočených šatů a přetáhl přes ní modré tričko. Alespoň bude v suchu. Doběhl pro ručník, aby jí vysušil vlasy. Potom jí uložil pohodlněji a přikryl jí peřinou. Teď jí půjde udělat něco teplého, ale pak… Pak už zbývá jen čekat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama