Dcera bohů - Prolog

22. července 2013 v 23:50 | Mannaz |  Dcera bohů
"Abigail! Jestli s sebou nepohneš, tak nám to uletí!" volala na mě má matka. Odvrátila jsem se a ještě naposled se koukla na krajinu, kde jsem celý život vyrůstala.
Dole pod městem byl malý přístav a veliká ledovcová řeka, kde tu a tam plula malá kra, která se během jara odlomila z ledovcového pásu daleko od města. Za řekou byly veliké hory, jejichž špičky byly stále pokryté sněhem, dokonce i v letním období.
Něco se mi otřelo o nohu a přitáhlo tak moji pozornost. Byla to Haskia. Můj vlk nebo spíš vlčice. Nakonec se to už nedalo unést a odešla jsem za matkou, která na mě už čekala s ostatními. Rozloučila jsem se s těmi lidmi, díky kterým jsem tu měla domov. A taky hlavně se svými vlky. Měla jsem jich celkem sedm, Haskia byla můj první vlk. Kdysi si mě v lese našla, když jsem se ztratila cestou k ledovcovému jezeru.



Bylo mi asi deset let a byla jsem ještě s několika přáteli a s mamkou na cestě k ledovcovému jezeru, kde byla nádherná krajina, vždycky mi všichni říkali, že pro naše město je to velice důležitá oblast. Doteď jsem to ještě nepochopila, ale vím, že když jsem zahlídla Haskii, tak jsem se za ní rozběhla a propadla sněhem, který byl tou dobou velice hluboký. Mamka mě s ostatními hledala, ale já jsem byla v bezvědomí, protože jsem se hodně bouchla, jak jsem spadla. Našla mě Haskia a vytáhla mě z toho sněhu na bezpečné místo zrovna, když k nám přišli ostatní. Od té doby byla stále s námi.
Haskia byla kříženec vlka se Sibiřským Haski, a odtud dostala od nás taky jméno. Po té jsem získala ještě šest kříženců a účastnila jsem se svého prvního závodu psích spřežení. Jako zázrakem jsem vyhrála hned první cenu a stala se mladým šampiónem těchto závodů v našem kraji. Každý rok jsem se účastnila závodů.
Teď je ale se vším konec. Mamka dostala nové místo. Byla velice chytrá a měla vystudované dvě vysoké školy a to i přes to, že jsem si jí narodila v prvním semestru na té první škole. Všechno to zvládala na jedničku. Lepší mamku jsem si snad ani nemohla přát. Jenže to místo, které teď dostala, nebylo na Aljašce, ale na Floridě. Takže jsme se teď stěhovaly. A že moc nadšené jsme z toho nebyly. Víte, co to dá práce všechno zabalit do těch pitomých krabic? Jenže stěhováci to všechno odvezli už před půl týdnem a mi už čekaly jen na to až mi skončí škola a dostanu vysvědčení, takže až tam přiletíme, tak se můžeme akorát nastěhovat.

Oblečení jsem si nechala u babičky, která má malinký domek u břehu řeky. Tam kam teď pojedu, ho potřebovat nebudu.
Rozloučila jsem se ještě se svými kamarády.
"No tak, měla bys být šťastná, že se stěhuješ do tepla, aspoň nebudeš muset odhrabovat v zimě sníh a o vlky se taky nemusíš bát, mi se ti o ně postaráme všichni dohromady, až teda na Haskii tu si bereš s sebou." řekl mi můj věrný kamarád Christopher, který sotva zadržoval slzy.
Já se ovšem udržet nedokázala a odejmula jsem ho, hlavu jsem mu zabořila do ramene a rozbrečela se. Po chvíli už nebyly slzy, který by mi tekly z očí a poděkovala jsem mu za to, že je takový dobrý kamarád.

Na letiště nás odvezl strýček Artur, mamky nevlastní bratr, který tam s námi počkal, než jsme nastoupily do letadla.
Cesta byla dlouhá a já se koukala z okna, abych se koukla na zem pod námi.
Do Maiami jsem dorazily až dlouho po poledni a taxíkem jsem dojely do našeho nového domova.
"Tak to vypadá, že jsme tu dřív než ty stěhováci, " řekla moje matka a při tom už vytáčela číslo našich stěhováků.
Já jsem se šla porozhlídnout po domě a Haskia mi šla v patách a všechno očichávala. Prošla jsem až do veliké místnosti, která byla patrně obývací pokoj. Byly tam veliké francouzské dveře a okna. Dalo se jimi projít až do zahrady a tou pak na pláž. Když jsem chtěla okouknout další patro, přišla za mnou mamka.
"Stěhováci uvízli v zácpě, ale tak za dvě hodinky by tu měli být. Říkali, že mám, to pomůžou rovnou i nastěhovat, jestli se nám tím nějak odškodní. Jak se ti tu líbí? Já vím je tu trochu moc horko. Ale máme celý prázdniny na to, abychom se tu zabydlely, než ti začne škola," řekla moje mamka a taky se přišla za mnou kouknout, jak vypadá obývák a zahrada.
"Haskii se tu očividně líbí," řekla jsem a usmála se nad tím, jak pobíhá po zahradě a všechno očichává, aby jí neušel ani jediný pach.
"To jo aspoň, že jí se tu líbí. To jsme pak na správném místě."
Zatím jsme se šli projít po pláži abychom nějak zabily čas než konečně dorazí stěhováci a já se budu moct konečně trochu víc seznámit s okolím svého nového domova.
Než si připravili plošinu, na které z vozu snesli těžký nábytek, já si šla ještě rychle vybrat, který pokoj bude můj. Vybrala jsem si jeden z těch větších v prvním patře, zejména kvůli Haskii. Měl balkon a veliká okna s výhledem na zahradu a pláž. Mamka si vybrala ten naproti. Výhodou nového domova bylo, že každá ložnice měla malou koupelnu takže každá bude mít ještě více soukromí, než tomu bylo na Aljašce, kde jsme se dělily o koupelnu mi dvě a ještě babička Yuki - pochází z Japonska, s dědečkem a mojí mamkou se na Aljašku přestěhovali, když byla mamka ještě batole a její jméno znamená sníh, protože její pleť byla vždy velice světlá.
"Dejte to zatím sem, mi si to pak uspořádáme, jak budeme chtít. Mockrát děkuji, že jste nám s tím tolik pomohli, nevím jestli by jsme to mi dvě vynesly, až sem nahoru," poděkovala mamka stěhovákům kteří nám pomohly některý nábytek, který patřil do jednotlivých pokojů přenést.
"To bylo za málo, paní Ökami. To my se omlouváme za potíže, které jsme vám způsobili," omluvil se už poněkolikáté stěhovák.
"Přesto moc děkuji, že jste nám s tím pomohli," řekla a vyprovodila ven stěhováky.
Já si zatím začala trochu vybalovat a popravdě, mi Haskia vůbec nepomáhala, právě naopak. Chtěla si jenom hrát. Ještě jsem nevybalila první krabici a už po mě začala i skákat a šťouchat do mě, abych si s ní šla hrát.
Mamka zatím začala vybalovat věci v kuchyni abychom si už dneska mohly vařit doma a nemusely někam ven na jídlo.

Ozval se zvonek a já se snažila chytit Haskii, která vystřelila ke dveřím, aby zjistila kdo to je. Já jsem taky seběhla schody, abych viděla k domovním dveřím. Mamka je zrovna otevírala. Ve dveřích stála nějaká paní, která vypadala jako by zrovna přijela z práce.
"Abi, mohla bys sem přijít?" volala na mě mamka, ale jakmile si všimla, že stojím na schodech snížila hlas.
"Tohle je moje dcera Abigail a tohle je naše nová sousedka, paní Smithová," představila nás moje mamka.
"Velice ráda tě poznávám Abigail," řekla paní Smithová. Byla jen o něco málo menší než já a já jsem měřila sto sedmdesát pět centimetrů. Platinově blond vlasy měla střižené na mikádo. Oblečená byla do něčeho, čemu moje mamka vždy říkala kancelářský styl, který teď bude sama v práci nosit. Paní Smithová měla navzdory nevýrazného vzhledu, velice pěkný obličej, který působil dojmem ambiciózní ženy.
"Mami já teď musím nějak zabavit Haskii nebo mi nedovolí, abych si konečně aspoň něco vybalila. Budeme na zahradě nebo si s ní budu muset jít i zaběhat, aby se trochu utahala. Nevadí?" zeptala jsem se mamky a toužila po tom, aby mi Haskia přestala tahat na nohavici.
"Vidím, že jinak nedá pokoj viď. Tak s ní klidně jdi ven, ale někam moc nechoď přece jenom jsme tu prvně a ještě to tu neznáme," řekla moje mamka a vypadalo to, že chce ještě něco dodat, když jí přerušila paní Smithová: "Klidně jí tu může provést můj syn, teď když jsou prázdniny, tak se stejně válí doma a nic nedělá. Jemu to jenom prospěje. A tebe tu aspoň trochu provede. Jestli teda chceš tak mu můžu zavolat, aby sem přišel a provedl tě tu."
"To bude skvělé, aspoň předemnou budeš mít náskok. Jestli ti to ovšem nebude vadit," řekla moje mamka.
"Ne, aspoň se hned první den neztratíme, co Haskie," řekla jsem a koukla se na Haskii, která mě tentokrát popadla za spodní lem trička a táhla mě ven k zadním dveřím, "možná to ovšem bude muset počkat do zítra, tahle potvůrka asi nepočká už ani minutu. Tak nashledanou, ahoj mami."
"Hlavně nechoďte moc daleko, já vím, že Haskia cestu zpátky najde, ale aby si jí našla pak i ty," volala za mnou ještě moje mamka.
"Neboj, půjdeme jenom po pláži," křikla jsem na mamku, protože Haskia mě už skoro vystrkala až ven.
Venku bylo velice teplo a Haskia a já jsme si začaly hrát dokonce i ve vodě, ale po nějaké době jsme si chtěly obě jít zaběhat, tak jsme vyrazily podél pobřeží.

Lidé se na nás koukali se zvláštním pohledem, Zřejmě proto, že Haskia vypadala dost jako vlk a já taky nevypadala jako zdejší. Musím uznat, že jsem vždy byla trochu světlejší typ, to jsem zdědila po mamce a ta po babičce. Všechny jsme se nikdy moc neopálily, navíc na Aljašce je k tomu málo příležitostí. Taky mi s pletí hodně kontrastovaly moje vlasy. Můj děda byl Američan a měl světle hnědé vlasy, takže moje mamka měla vlasy docela světlé a babička i na Japonku měla dost světlé vlasy, já měla vlasy černé skoro jako uhel, jak mi vždycky všichni říkali. Mamky jsem se jednou na to ptala a ona mi pověděla, že mám vlasy po svém tátovi, který je měl taky takhle tmavé a stejně tak i jasně modré oči. Po mamce jsem neměla skoro nic, vlastně jen tvar rtů, to jediný jsem po ní zdědila, jinak rysy jsem měla po tátovi. Toho jsem nikdy nepotkala. Mamka mi jednou říkala, že když jsem se narodila, musel odejít, abychom byly obě dvě v bezpečí. Nikdy jsem to nepochopila a mamka mi to nikdy nevysvětlila.
"Haskie, kam to běžíš," z mých vzpomínek mě vytrhla Haskia, když někam zaběhla.
Nakonec jsem jí našla s nějakým klukem a jeho psem. Byl to border kolie. Haskii se asi zřejmě líbil a ona jemu.
"Haskie, kam si mi to utekla," při zvuku mého hlasu ihned přiběhla.
"To je tvůj pes?" zeptal se mě ten kluk.
"Jo, tohle je můj pes, ale poslední dobou mě neposlouchá. Nevím proč. Možná proto, že jsme se s mamkou teprve dneska přistěhovaly," při tom jak jsem mluvila, jsem Haskii podrbala za uchem a Haskia samou slastí přivírala oči.
"A kam jste se přistěhovaly?" zeptal se mě ten kluk a pak ještě dodal. "Já se jmenuji Taylor Smith a s rodinou bydlíme tamhle, jak jsou ty rodinný domy, je to kousek od centra a je tam klid," když mluvil, ukázal směrem, o kterém říkal, že tam žije.
Bylo to stejným směrem, kam jsme se s mamkou zrovna nastěhovaly.
"Tam jsme se teďko taky nastěhovaly, jenom já a mamka," odpověděla jsem mu na jeho otázku.
"Tak to už asi budeš znám mnou mamku, vždycky když se někdo nový přistěhuje, ona je první kdo je tu přivítá," zrovna když domluvil, zazvonil mu mobil a on ho zvedl: "Ahoj mami - jsme na pláži s Arturem, no jo já vím - udělám to, až přijdu - no to mi povídej, už jsem se s ní setkal - jo za chvíli jsem zpátky a postarám se o to, táta je už doma? - Tak vyřiď Sam, ať na mě počká doma, že mi s tím pomůže, jo. - Ahoj," pak se zase obrátil ke mně: "Moc se omlouvám, to byla mamka. Musela mi hned povědět, že máme nový sousedy. Nešla bys se mnou a s Arturem na chvíli k nám, jestli budeš chtít, můžu tě tu pak i trochu provést, aby ses tu aspoň krapet vyznala, než to tu všechno poznáš.
Šla jsem s ním k nim domů. Ani jsem si neuvědomila, jaký kus cesty jsme uběhly s Haskií. Ta po chvíli chtěla zase běhat.
"Haskie, už jsme si jednou zaběhaly, tak to vydrž do zítra. A nedáš pokoj viď," obrátila jsem se k Taylorovi: "Promiň, ale ona hrozně ráda běhá. A dneska obzvlášť, měli jsme za s sebou dlouhý let, takže se chce hodně proběhnout."
"To nevadí klidně se můžeme sejít zítra jestli budeš chtít, jen mi dej svoji adresu já se u vás zítra dopoledne zastavím."
Dala jsem mu naši adresu a s Haskií jsme běžely k našemu domu.

Doma na mě čekala mamka a zrovna něco vařila v kuchyni.
"Tak co jste dělaly tak dlouho venku," koukla se na mě trošku vyčítavě a já si teprve teď uvědomila kolik je hodin.
"Promiň Haskia se chtěla pořádně proběhnout a potkala jsem syna Paní Smithové a trošku jsme se zakecali. Nezlob se zítra si půjdeme zaběhat ráno, aby si o nás neměla takový strach a co to vlastně vaříš," koukla jsem jí přes rameno, abych tam lépe viděla, ale mamka mi zabránila ve výhledu a pak jen řekla: " Ještě si chvilku počkáš, než to zjistíš, jdi si radši trochu vybalit. Já jsem už něco vybalila, ale po večeři budu potřebovat trochu pomoct."
"Tak jo, pak na mě houkni a já přijdu," řekla jsem už na odchodu a šla jsem si vybalit nějaké věci. Tentokrát mi už Haskia pomáhala a odtahovala prázdné krabice na hromadu, kde na ně skákala a tak různě, aby se aspoň trochu rozložily.
"Abi, už je to hotový," zavolala na mě mamka když jsme s Haskií vybalily už třetí krabici. Sešla jsem dolů. Haskia šla hned ke své misce a já si šla sednout vedle mamky ke stolu. Jídlo vonělo velice lákavě. Bylo to králičí maso s omáčkou, která chutnala trochu po karamelu. K tomu byla rýže a ledový salát. Přesně tohle jídlo mi dělávala babička, když jsem měla svátek nebo narozeniny. Pamatuji , že jsem ji nejednou přemlouvala ať to vaří častěji.
Bylo to vynikající, tak jak si to pamatuji.
Po večeři jsme s mamkou začaly zabydlovat obývací pokoj. Obě máme stejný vkus a styl, takže jsme nikdy nepřemýšlely kam co dáme a nemusely jsme se dohadovat, když se to jedné nelíbilo. Takže já si vzala na starost knihovnu a doplňky, Mamka si vzala na starost závěsy a textilní doplňky, jako jsou polštáře a další věci. Pak jsme se obě vrhly na elektroniku. Ještě štěstí že nám stěhováci už pomohly něco nainstalovat, jako třeba televizi, kterou by jsme s mamkou asi jen těžko zvládly správně zapojit.

Večer jsme si šly obě lehnout a Haskia spala u mě v pokoji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama