Dcera bohů - 2.Kapitola

23. července 2013 v 14:26 | Mannaz |  Dcera bohů
Ráno, zrovna když mi do pokoje dopadly první sluneční paprsky, mě Haskia probrala když se mi na posteli pořádně protáhla. Znovu jsem už neusnula a tak jsem šla do kuchyně a vybalovala zbytek co se včera už nestihl. Bylo asi sedm ráno, když dolů přišla mamka a za ní po chvilce i Haskia. Udělaly jsme si naší tradiční snídani, to jsou čokoládový kuličky s bílým jogurtem a se spoustou ovoce. A když byl ještě hlad, tak jsme si udělaly ještě vaječný topinky.
"Půjdeme si trochu zaběhat podél pláže," řekla jsem mamce a mířila do svého pokoje, abych se převlíkla z pyžama. Vlastně to ani tak pyžamo nebylo, byly to jenom tepláky a tílko, ale mě to plně vyhovovalo.
"Nechoď nikam moc daleko, já budu ještě něco vybalovat a před obědem se musím sejít s mým novým šéfem. Takže si asi pak na oběd někam zajdu, pokud budeš chtít, tak ti něco uvařím teď a ty si to pak můžeš jen ohřát," zavolala ještě na mě mamka.


"Ne to je dobrý mi to nějak zvládneme. Já si vezmu ten náhradní klíč, kdybych se nestihla vrátit včas," s tím jsem vyběhla ty poslední schody co mě dělily od mého pokoje a rychle se převlékla.
S Haskií jsme uběhly asi tak pět mílí. Doma mamka už nebyla, koukla jsem se na hodiny a bylo už jedenáct hodin. Šla jsem se teda osprchovat a Haskia zůstala na zahradě. Dveře na zahradu jsem nechala otevřené, aby se trochu vyvětral vzduch. Když jsem se osprchovala, tak jsem zaslechla zvonek. Rychle jsem se oblékla do čistého oblečení a šla ke dveřím otevřít.
"Ahoj, jak se dneska máš?" ve dveřích se na mě usmíval Taylor.
"Dneska se mám docela dobře, jen jsem trochu zmožená tím stěhováním a taky jsme si s Haskií už byly zaběhat. Pojď dál. Mám ještě nějaký to vybalování na starost," řekla jsem mu a ustoupila ode dveří, aby mohl vstoupit.
"Tak já ti s tím klidně pomůžu, když ti nebude vadit, že je tu se mnou i moje malá sestřička, rodiče odjeli oba do práce, hlídat ji měla babička, ale včera musela do nemocnice, protože jí nebylo dobře. Nevadí ti to?" zeptal se mě a já jsem za ním uviděla malou holku sotva desetiletou.
"Nevadí mi to. Klidně pojďte oba dovnitř,"
Holčička, která stála za Taylorem, měla tmavě hnědé vlasy a opálenou pleť, oči byly zelené a zároveň s příměsí šedi, která jí propůjčovala takový neobvyklý a moudrý pohled. Bylo to zvláštní, jak to na mě zapůsobilo, jako by ta malá holka dokázala vyčíst mé myšlenky už jen pohledem do mých očí.
"Já se jmenuji Samantha. Jé ty máš taky pejska," řekla Sam a proběhla kolem mě, aby se vzápětí vrhla na Haskii. Ta jen stála a nechala se od ní drbat za uchem.
"Omlouvám se, ale má ráda zvířata a nenechá si ujít příležitost se s nějakým mazlit, s Arturem je doma to samé. Někdy nevíme jak ji od nich dostat," řekl omluvně Taylor.
"Mně to fakt nevadí a Haskii zřejmě taky ne," řekla jsem a při tom koukala na Haskii jak slastně přivírá oči, jako pokaždé když ji někdo drbe za ušima.
"Musím ještě něco vybalit u sebe v pokoji, jestli ti to nevadí."
"Ne nevadí, můžu ti s tím nějak pomoct," nabídl se hned.
"No nějakou pomoc, abych s tím potřebovala."

Vyšli jsme schody a zamířili do mého pokoje. Jediná velká krabice co tam stála, byla s obrazy a ještě pár menších.
"Jsou nádherné, kdo je maloval," obdivoval obrazy, na kterých byly malby Aljašských hor a jeden s jezerem.
"To jsou obrazy, které namalovala moje babička. Chtěla, abych nezapomněla na Aljašku, na to jak je krásná, a že je navždy mým domovem," zasnila jsem se o tom jestli se tam ještě někdy vrátím.
"Je nádherná, rád bych jí někdy navštívil. A kde je to jezero co je namalované na tohle obrazu?" zeptal se, zřejmě ho taky tolik uchvátilo, jako tenkrát mě.
"Tohle je jezero kousek od našeho města, tam jsem poznala
Haskii, která mi zachránila život. Od té doby je stalé s námi." Jak jsem mluvila, tak jsem zároveň ukazovala, směr kudy je do města a kde jsem se setkala s Haskií.
Poté se mě ptal na Aljašku, jak se tam žije, jací jsou mí kamarádi. Zarazil se, když jsem mu řekla o závodech, kterých jsem se zúčastnila.
"Ty jsi vážně byla na závodech psích spřežení? Ale vždyť je to hodně nebezpečné," namítl, když jsem pokývla hlavou, že jsem se jich skutečně zúčastnila.
"Pro toho kdo je v Aljašský divočině jako doma, to není tolik nebezpečné, jako když je jede někdo nezkušený." Poukázala jsem na tento fakt a ukázala mu trofeje, které jsem za svou působnost v závodech získala. Koukal na to značně překvapený, když jsem mu řekla, že tu první jsem získala, když mi bylo jedenáct.
Poté co mi pomohl nějaké obrazy pověsit na zeď, jsme sešli dolů. Sam si s Haskií hrála na zahradě a já se chystala, že si půjdu uvařit oběd.
"Můžu ti s tím pomoct, vařit docela umím," jak to říkal, roztáhl se mu po tváři široký úsměv.

Pomohl mi připravit ingredience a potom se k nám přidala i Sam. Takže jsme vařili všichni.
"Musím uznat, že s tebou bych se nechtěla přít o místo šéfkuchaře," podotkla jsem, když jsme sklízeli ze stolu. Taylorovi se po tváři už poněkolikáté za tenhle den roztáhl široký úsměv.
"Já bych zase nechtěl závodit proti tobě v běhu," podotknul a usmál se.
Nemohla jsem se neusmát a Haskia do Taylora šťouchla loktem, aby jí dal kousek masa, protože já se Sam jsme už měly snědeno.
Poté co jsme sklidili ze stolu a všechno uklidili, jsme si ještě trochu povídali a blbli. Stejně jako Taylor i Sam byla uchvácena mým vyprávěním o Aljašce.
"Ty jsi opravdu nikdy nepoznala svého tátu?" ptala se Sam, když se mě zeptala jestli je moje mamka rozvedená nebo jestli za námi přijede později, když tu teď s námi není.
"Já svého tátu nikdy nepoznala, ale po mamce mám jen tvar rtů, barvu pleti, protože z její větve jsem částečně albína, prý už je to v naší rodině hodně dlouho takže to už není tak silný a odráží se to vesměs jen v barvě pleti. Jinak mamka i babička a dokud s námi byl i děda, tak mi všichni říkali, že jsem celý táta. Jistý obrázek o něm jsem si už krapet udělala. Každopádně vím, že má stejný rysy jako já, černý vlasy, navíc moje jasně zelené oči. Mamka má hnědozelené. A jo musím to říct, mamka je menšího vzrůstu než já," Taylor na všechno přikyvoval.
"Už jsem si všiml, že podoba mezi tvou mamkou a tebou je jiná," řekl Taylor, když si prohlížel nějaké naše fotografie, kde celá moje rodina snažně zachycovala celé moje dětství. Celých sedmnáct let.
"Jé a kdo je tohle?" ptala se Sam a ukazovala na jednoho kluka z party, ve které jsem byla i já. Měl tmavě hnědé vlasy, byl vyšší než já, oblečený byl v černém tričku a modrých džínech. On a ještě jeden kluk mě na fotce nesli na ramenou a já jsem držela v rukách nad hlavou jednu ze svých trofejí, které jsem vyhrála.
"Tohle je můj věrný kamarád Christopher, ten se mi teď stará o vlky, které jsem musela nechat na Aljašce. Tohle je fotka z doby kdy jsem vyhrála jeden závod psých spřežení. Tohle byl závod malých týmů. On a já jsme jeli spolu a střídali se. Je to lepší, když to je takhle, jeden si vždycky trošku odpočine zatímco druhý řídí psy. Já se většinou starala o to řízení a on se postaral o krmení psů a stavění stanu, navíc je moc dobrý v orientaci. Aspoň jsem se nemusela tolik zastavovat, abych věděla kudy mám jet. Jsme tak sehraní, že jsme ten závod vyhráli s několika denním náskokem." když jsem tohle pověděla. Oběma spadla brada dolů.
"Cože ty jsi jela takovýhle závod a vyhrála ho? No ty bláho, to je super. Mě se to vždycky líbilo, ale není to trochu nebezpečný? Jak dlouho si ho vlastně jela," zahrnula mě dalšími otázkami Sam.
"Jeli jsme ho asi tak dva týdny, a nebezpečný to nebylo. Jeli jsme přes jezero, které bylo dostatečně zamrzlé a bylo to v zimě, takže ani laviny nehrozili. Navíc po menších úsecích byla stanoviště, kde bylo lékařské zázemí pro nemocné, tak i komunikační zázemí, tam si vždycky zaznamenali, kdy jsme tam dojeli, dali nám nové zásoby, popřípadě doplnili lékárničku a dali vědět dalšímu stanovišti, že jsme na cestě k nim. Takhle to chodilo po celý závod, hlídali si, aby se jim nikdo neztratil a taky, aby se nikdo vážně neztratil." řekla jsem a Sam na mě koukla s novým obdivem.

Po pár minutách jsem s nimi šla k nim. Měli krásný vzdušní dům. Byl sice trochu podobný tomu našemu, ale tady to bylo asi všude skoro stejné. Jak mi řekla moje mamka domy tady jsou spíše katalogové. Vnitřek byl moderní, obývací pokoj měli taky otočený na pláž a byl vymalovaný světlým odstínem modré barvy, kuchyně byla taktéž moderní, tmavý nábytek velice krásným způsobem kontrastoval se světlým odstínem stěny. V celém domě moc zbytečných věcí nebylo, jen několik doplňků zdobilo nábytek, několik hezkých obrazů zkrášlovalo stěny. V přízemí byla ještě koupelna a pokoj pro hosty. V patře byly celkem tři pokoje a dvě koupelny. Taylor měl taky pokoj otočený k pláži a Sam měla pokoj hned vedle. Pokoj Sam byl na první pohled holčičí, vzhledem k jejímu věku měla v pokoji plno hraček a obrázků, které jistě namalovala ona sama.

Taylor měl pokoj zařízený celkem skromně. Jednoduchý nábytek v barvě písku z masivního dřeva působil příjemným dojmem. Stěny byly natřeny bílou barvou. Na prostorném psacím stole byl počítač, naproti posteli byla malá plochá televize a vedle ní stereo souprava. I když Taylor nepůsobil na první pohled dojmem, že by měl potřebu mít ve věcech pořádek, z uspořádání jeho pokoje bylo jasně vidět, že v tomhle ohledu jsem se v něm spletla.
"Promiň, ale já teď musím něco trochu zařídit kvůli práci. Vadilo by ti, tu Sam na chvilku pohlídat? Jsem hned zpátky. Slibuji, že to nebude dlouho trvat," říkal Taylor a vypadal jako by se bál, že mě nějak urazí, když se zeptá.
"Nebude mi to vadit. A kde vlastně pracuješ?" zeptala jsem se a Taylor vypadal jako by se mu dost ulevilo, že mi to nijak nevadilo.
"No, já pracuji - je to tak trochu trapné - pro svého tátu. On je ředitelem na škole a já mu tam dost pomáhám. Dneska by ode mě taky potřeboval pomoct a já jsem mu slíbil, že mu letos pomůžu, s čímkoli si řekne. Já věděl, že toho budu litovat. Ale za chvíli jsem zpátky, slibuji," Taylor se už obracel ke schodům, ale já ho ještě zadržela.
"Nevíš, kde by byla tady někde poblíž škola, kam bych mohla chodit? Máma na to už koukala, ale málokterá je vhodná, spousta jich tu je placených. Na nějakou výběrovou nemám a ty které jsou veřejné a neplacené, tak tam mě zase máma nechce pustit, kvůli tomu, že se tam hodně objevuje náznak násilí. Nevěděl bys o nějaké, kam bych mohla chodit? Zeptala jsem se, protože jsem doufala, že by o tomto jako místní mohl něco snad vědět.

"Naše škola je skvělá a není se zase tak těžké se tam dostat. Je to sice taky výběrová škola a je trochu placená, s tvým talentem pro běh, by ses tam jistě dostala levou zadní. Sice bych to neměl prozrazovat, ale já jsem taky jako předseda naší třídy a školy. A jsem i ve výběrové komisi a na tátu mám taky velký vliv," při těch posledních slovech po mě koukal tak trochu zábavně. Taky jsem se musela pousmát, když mi tu tak nabízel, že se za mě přimluví u svého táty a postrčí mě i on sám na výběrové komisi, tím že poukáže na to, jak umím běhat. "Dobře tak plán jak to zmáknout, budeme muset vymyslet někdy jindy. Protože jestli se co nejdřív nestavím u táty, tak mě s největší pravděpodobností zaškrtí. Tak zatím ahoj."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama